Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Letošní EP s kódem jak od Rychlých Šípů místo jména je na stole a jeho název je srozumitelný asi jen tvůrcům samým. Ani obal toho moc neprozradí, černošedý, geometrický ornament neodpovídá na opakované výzvy. Je to velká neznámá bez nápovědy a pozdravu.

Prvním tónem začíná sedmnáct minut všeho a nicoty, ve které se smysl ztrácí v marných pokusech o nalodění. Na začátku i na konci zeje otevřená prázdnota a ani na okrajích se nerýsuje žádný pevný bod.

Ketha pokračují v mísení protichůdných myšlenek a letos jdou nadšeně ještě dál, někdy až za hranici chápání. EP s tak divným názvem nemůže být normální, což se ostatně zanedlouho potvrdí. Ale i v těžko schůdném terénu jsou body, které svojí prostotou rozehřejí okoralý smysl pro lidské teplo. Jedním takovým nápadem je např. luskání prstů v úvodní skladbě Shhh (uf?), které vtlačí důležitou stopu lidskosti do pozadí zefektované mašinérie, protože jinak kolem převládá složitá skrumáž hluku. Podobný účinek má hra na trumpetu, která se svým nakřáplým zvukem tu a tam vyvěrá. Sice se nedočkáme žádné rozjařené serenády, ale k těm silným okamžikům bez debat patří. Taky je slyšet zurčení vody stékající po narušených odpadních rourách a i to je setsakra naturální.

I když je album rozděleno na 12 samostatných skladeb, slyšet je jediná, silně experimentální stopa bez přestávek, kde jeden úsek přechází v druhý a náhlé změny jen zřídka prozrazují, jestli jde o další skladbu nebo jen o další motiv té stejné. Problém je, že tomuhle materiálu chybí kompoziční konstrukce. Celé to zní jako večírek zkouřených muzikantů na srazu abiturientů, kde každý čmadí něco jiného a pak srovnávají svoje ideály závislé na kvalitě vzorku. My zatím kráčíme bez jasných vodítek, která by řekla, jak se chovat a co si vzít na sebe. Končí to zjištěním, že o nás nikdo nestojí, stojíme ponecháni v pozadí a jestli odejdeme domů před koncem session, je to jenom náš problém. Jen najít otevřené dveře na konci.

Touto hrubou a nešetrnou seancí se Ketha dostali kamsi za hranici relativně poslouchatelných experimentátorů. Metal řezaný šílenými vstupy moderního, nespoutaného jazzu, který vstupuje do pustiny monotónního předení a ukňučených kytar, je pro hodně otrlé posluchače, kterým nebude vadit absence výraznějších a logičtěji poskládaných melodií. Je to hodně za hranou a přiznávám se, že na rozdíl od předchozího 2nd Sight se v tuto chvíli moc nechytám. Příčinou může být fakt, že tohle EP nahrávala úplně jiná sestava než předtím. Z původních členů zůstal jen zpěvák Maciej, vše ostatní je nová krev. Kdoví, kdo kapelu svedl sice z experimetnální, ale stále velmi dobře poslouchatelné pozice do ještě šílenějších a už hodně nepřístupných vod. Nemyslím si, že to byla dobrá volba.

Nic nepomůže ani krátká hrací doba, faktem totiž zůstává, že se brzy dostavuje pocit přežrání a neurčitá nervozita. Doufejme, že šlo jen o experiment, po kterém na další řadovce nezůstane ani smrad.