Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čtvrtá deska v bezmála třicetileté historii kapely a druhá návratová, která potvrzuje unikátní status, jaký si bezpochyby zaslouží. Tímhle bych mohl recenzi začít, zároveň ji ale bez nějakého většího ošívání i s klidným srdcem ukončit. Takhle jednoznačné to ale není, je třeba zmínit mnoho faktorů, protože k tomu je se čtvrtou deskou ideální příležitost. Tak pojďme na to.

Ayam by s klidem mohla být přímou pokračovatelkou The Liberation, s podobnou mrazivou náladou a stylem, kterým kapela nastavila vysokou laťku vlastního pohledu na melodický death metal. A nejen melodický, především epický a progresivní, jaký se opravdu jen tak neslyší. Technicky nesmírně dobře zvládnutý, prostý manýrů egoistického předvádění se, které by kompozice trhaly na kusy. A že právě skladby jsou tím, co na současné tvorbě Disillusion oceňuji nejvíce! Andy Schmidt a jeho parta umí z každého kusu dostat maximum, každý hutný spodek umí vykřesat kudrlinky vzletných vyhrávek a kytarových sól, jaké si zapamatujete. Je tohle všechno? Dá se tohle říct i o minulé desce? Vlastně ano, přesně tak. Odlišnosti, nějaký vývoj? Disillusion rozhodně prohlubují dojmy z kompozic, které při jejich složitosti nedostanete jen tak do hlavy na první dobrou. Čím víc posloucháte, tím víc žasnete nad množstvím detailů, kudrlinek, akustických vyhrávek, množstvím pěveckých vychytávek a nápěvů na pozadí. Kapela nehraje na jeden zapamatovatelný motiv, ačkoli se k mnohým rádi zpětně vrací – ne, tady se především sází na atmosféru kompozic. První a čtvrtá věc mají nad jedenáct minut, to lze těžko pobrat s přihlédnutím ke složitosti muziky, jakou kapela neustále předvádí. Umí ale vyprávět, a to dělají to především za pomoci atmosféry, kterou má každý track specifickou. Nádherný příklad je Abide the Storm, najdete zde všechny polohy současných Disillusion a pochopíte sílu jejich umění, i přes složitost a náročnost poslechu.

Pojďme se ale trochu zamyslet.

Důležitá otázka, která mě napadla při poslechu právě téhle desky: nachází se kapela před další důležitou fází proměny? Proč takhle uvažovat? Protože Gloria z roku 2006 byla vrcholem jejich experimentování a myslím, že tam někde (nejen) Andy zjistil, že už moc není kam pokračovat. Ta obrovská pauza byla bolestivá, návrat ale ve velkém a opět dvě desky, z nichž tahle druhá rozvinula jejich styl k dokonalosti. Opět se ale dostali do fáze, kdy je třeba si říci, kam příště. Beru totiž Ayam jako pomyslný vrchol jejich rukopisu, kde nic nechybí a nic nepřebývá. Každý detail maximálně doladěný. Celá deska od první do poslední fáze čitelná, bez většího překvapení, ale neustávající v tlaku na posluchače. Etalon, co nelze překročit. Ne pro metalovou scénu jako takovou, ale čistě pro kapelu. Kam tedy dál? K experimentům typu Gloria si myslím, že nesměřují. Ke zvolnění do prog-rockových vod z death-metalu (podobně jako Opeth) by to rozhodně nebylo špatné. Disillusion jsou v současnosti stále více o kontrastech tichých pasáží a vzletných, dynamických protikladech. Je to ale vlastně velmi prověřený rukopis kapel z doby, kdy celá rocková scéna teprve vznikala. Vidím v tom jistou paralelu, která se může i nemusí projevit v budoucnosti kapely. Snad tohle bude cesta, ale možná se mýlím.

Pojďme zpět.

Ayam je pozoruhodné dílo. Sebevědomé, neuvěřitelně košaté a hodné pouze pozorného a trpělivého posluchače. Nepřekonává geniální Glorii, je třeba si ale uvědomit, že to ani nebylo záměrem. Poslouchat dvě první desky a poté s menším odstupem tyhle dvě současné, to je jako slyšet dvě rozdílné kapely. Společné prvky tu jsou, ale každá má jiný přístup. Jiné sdělení. A tak je to třeba i brát.

Užívám si oboje. A těším se na to, s čím Andy a jeho banda přijdou příště.