Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Progresivní metal zaznamenal v roce 2004 nečekanou věc – neznámá skupina z Lipska vydala neskutečně nabušené album, o kterém se dodnes lze dočíst, že je to doslova killer debut. Já se s Disillusion setkal až v roce 2006, kdy kluci vydali další pecku - Gloria. Album, jaké právě recenzuji, jsem dlouho odkládal, vlastně několik let. Stylově jinde, zvukově bravurní, náročné, emotivní. Dnes mohu říci, že tak úžasné propojení mnoha stylů se dá stěží najít. Zaznívá tu odkaz poslední dekády Emperor, promyšlenost desek Death a dejme tomu trochu Pain Of Salvation či Borknagar. Což, řekněme si upřímně, není zrovna málo. Back To Times Of Splendor je promyšlená záležitost od prvního úderu bicích až po závěr alba.

Jak zvláštní, epický to pocit, co se rozlévá do uší v začátku alba. Krystalicky čistý, hutný zvuk produkce, vyhrávky a melodie. Disillusion to hustí do posluchače od první chvíle a vyloženě sypačkových pasáží je povícero už na startu. Syrový nářez, ve kterém ale celek působí velice promyšleně, ruku v ruce s výbornou instrumentální zručností všech členů. ... And The Mirror Cracked naznačí, co můžeme očekávat, blýskne se výborným refrénem a má velice chytlavý úvodní riff. Spolu s Fall ale zjistíme, že tvorba Disillusion není jen noze na pedálu...

Vyzdvihuji páně Vurtexe za jeho zpěv, který se pouští do mnoha kejklí, podporován občasnými efekty, které se pak především na dalším albu dostávají ke slovu možná až příliš. V této písni už nedominuje pouze proplétání chytlavých riffů, ale je tu daleko více aranží, tempo zvolní, je ke slyšení poprvé i akustika. Ale skladba nečeká dlouho, spěchá, vokální linky se násobí. Alone I Stand In Fires má napjatou atmosféru, je úderná a rychlá, správně uřvaná a opět nečekaně melodická snad v každé vyhrávce. Končíme piánem a začínáme houslemi, v další titulní Back To Times Of Splendor.

Bezmála patnáctiminutová nádhera, která neztrácí ani na chvíli dech a je narvaná k prasknutí zajímavými nápady. Opět slyšíme akustiku, klávesy, Vurtoxův zpěv mi zvdáleně připomene ICS Vortexe, podoba pseudonimů možná není až tak čistě náhodná. A Day By The Lake příjemně zvolní, pohltí atmosférou, vygraduje do příjemně nahuštěné jízdy a zpět se ozve až v její polovině. Končíme sedmnáctiminutovou náloží (mimochodem dvě skladby dotýkající se stopáže patnácti minut na debutním albu je též odvážný kousek) The Sleep Of Restless Hours napěchovanou riffy k prasknutí a opět tím vším, čím Disisllusion disponují. Vurtox předvádí, že je lepší zpěvák, než by se na pozdější Glorii mohlo zdát. Zde musím zmínit i to, že tento pán krom textů a zpěvu zvládl i kytaru, basu a klávesy. Album bylo nahráno ve trojici, vše pod hlavičkou Metal Blade Records.