Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na téhle desce mě upřímně zaujal obal a pak taky PR řeči o garage / psychedelic / stoner rocku s ženským vokálem, a přirovnání k Royal Blood, Blues Pills či Led Zeppelin. K tomu zmínka

o spirit of 70^th, analogové synťáky, hammondky a vůbec ten příjemně hřejivý retro pocit, kterým nás sem tam někdo pohladí ... když se mu to hodí. V té chvíli se mi zdálo, že všechny trumfy držím v ruce a o tom, že hodně z toho bude jinak, jsem až do prvního poslechu neměl vůbec tušení.

Ale popořádku. Sun Q je kapela z Moskvy, která funguje krátce a tomu odpovídá i dosavadní vydaná muzika - jedno EP, pár singlů a nyní tedy první dlouhohrající deska. Zhruba v ten moment kapela nejspíš pojala úmysl dát o sobě vědět a není na tom nic divného, takže nejen že nám do redakce došlo k recenzi cédéčko, ale došly nám i dvě stránky informací o tom, co uslyšíme. Zmiňuju se o tom hlavně proto, že nějak takhle by se o sobě psát nemělo. Z celého toho textu je totiž až příliš zřejmé, že kapela se chce někam stylizovat, svou hudbu přesně napasovat na známé vzorce a ty pak vnutit případnému posluchači. You can find there heavy blues rock, rocking stoner, space passages, psychedelic guitar solos, art-rock and lo-fi. Ano, je to skutečně zmatek nad zmatek.

Přitom hned během první skladby Petals and Thorns jsem ze slíbených sedmdesátek nenašel nic a jediné, co mě pro srovnání napadlo, byla domácí výtečná a bohužel už nefungující kapela Nierika. Tedy takový ten nezávislý rock, bez popových ambicí, s nádechem low-budged produkce a pro mě i s takovým tím nábojem, který mám moc rád. A tím se dostávám k tomu, že všechny (nebo skoro všechny) ty řeči kolem Sun Q jsou podvod, ale že základ je více méně zdravý a svým způsobem sympatický.

S hodnocením vlastního alba to už tak snadné nebude. Na jednu stranu kapele nelze upřít snahu hrát a skládat nikoliv lacině. Když už nic jiného, tak minimálně hostující nástroje (ano, ty zmiňované synťáky, hammondy,...) dávají nahrávce celkem příjemný rozměr, jakkoliv se slibovaným duchem seventies to nemá společného nic. Z tohoto pohledu se skoro nejzajímavější zdá být šestá skladba Jimmy The Pirate s fuzz efektem na kytaře (asi proto ten stoner) a případně pátá Space, která díky klávesám v úvodní části skutečně jakýsi závan space rocku obsahuje. Na stranu druhou se většina hracího času desky nese v takovém poklidném až unaveném tempu a chtě nechtě musím napsat, že nahrávka funguje dost ospale. Především pak tam, kde se kapela pokouší experimentovat víc, než by bylo zdrávo (Dancing Souls jako příklad).

K tomuhle pocitu podle mě velkou měrou přispívá i samotná vokalistka Elena, na níž kapela evidentně hodně staví (nejen hudebně). Její snaha o decentně expresivní, ale zato hodně umělecký projev sklouzává k lehké hysterii a po pravdě to bude právě zpěv, proč se k tomuto albu po dopsání recenze nebudu vracet.

Celkově mě ani tolik nevadí, že kapela tvrdí něco, co není pravda, a že pak hraje něco úplně jiného. Problém mám spíš s tím, že deska mě nedokáže naplno zaujmout jako posluchače bez ohledu na hudební obsah. Psal jsem cosi o ospalosti a přesně tam vidím největší zádrhel - albu chybí energie, schopnost si posluchače omotat kolem prstu a tak trochu bezradně přešlapuje na místě.