Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Členové Shaark jsou veteráni ošlehaní mnohými větry a mnohými kapelami, z nichž některá jména jsou vyslovována s náležitou úctou, některá ne. Mnohé z toho je minulost, něco platí do dneška, některé legendy blednou, ztrácí se v běhu času a mladým už skoro nic neřeknou, jiné ani legendami nebyly, byť si někdo mohl myslet opak. Aktivita Shaark byla největší v druhé polovině 90. let a krátce po přelomu milénia, kdy kapela stihla vydat čtyři ze svých šesti řadových desek. Přičemž do těch šesti počítám i tu aktuální, z čehož je patrné, že za posledních téměř dvacet let se toho co do nového materiálu mnoho neudálo.

Návratová deska Deathonation přišla na svět v roce 2020 na Slovak Metal Army a troufám si tvrdit, že na první pohled každého kolemjdoucího zaujala svým obalem, pro který teď marně hledám přiléhající přívlastek. Řekl bych takový zločin proti lidskosti, bez přehánění, a jsem rád, že pro tentokrát se to lehce zlepšilo. Žádný zázrak, barev jak na velikonočním vajíčku, ale oproti tomu minulému ústřelu vlastně docela dobrý. Název desky Hybrid War, téma aktuální a se mnou veskrze rezonující, kdy mocní a tupí opět vedou prostý lid před hlavně děl a hrají svoje hry, při kterých teče krev jiných. Zajímalo by mě, kolik z těch válečných štváčů četlo Barbussův Oheň.

Pokud se rozhodnete album poslechnout, jednou zkuste intro, ale pak už vám to neradím. I přes reminiscenci klasické hudby to připomíná nějakou špatnou videohru z dob počítačového pravěku, je to naivní a legrační a člověk si říká, jestli to bylo zapotřebí. Za mě nebylo. Následující dění bych potom rozdělil do dvou částí s mezilehlou vsuvkou. Ta první jsou skladby dva až pět, tedy The Emperor of Evil až Governmental Chaos..., které jsou za mě dobré. Je to takový hutnější thrash, s dobrým drajvem, tažený bubeníkem s lehkou nápaditostí hry (a těžce přepísklým vytažením v mixu), spoustou odkazů na staré dobré old school časy (dvojka je Slayer jak bič) a tedy spoustou záchytných bodů pro metalové hastrmany. Baví mě to, dá se u toho v klídku snít, třepat hlavou a klepat nohou, což je za mě pochvala. Fakt jo. Trojka Dorian míří k Oscaru Wildovi a já si v ten moment říkám, jestli ty dnešní mladé, v sobě utopené, utrápené a usoužené post-všechno kapely vůbec četli Wilda? Jsem na rozpacích...

Pak přichází přelomový moment, tedy instrumentálka Twilight of Civilizations, která je sama o sobě docela nuda a po ní už se to nikdy nevrátí do těch správných kolejí. Ona sama je dlouhá, nejdelší na albu a jejích skoro šest minut je po předchozím oklepávání bláta z bot téměř k nepřežití. A to, co následuje po ní, jakbysmet. Shaark najednou šetří nápaditostí a míchají takový podivný, rozplizlý guláš z thrashe a deathu, za mě groove metal z té nejslabší Cavalerovy éry v Soulfly, kdy přestal chlastat a zdravá játra vyměnil za šablonovitou, heslovitou metalovou nudu. Shaark jedou přesně v těchhle kolejích a štěkají spíš unaveně, z povinnosti a z principu, kdy podle mě sami nevěří v účinek takového počínání. Druhá půlka desky oproti té první hraje druhé až třetí housle a za mě nenabízí jedinou trochu zajímavou skladbu. A klidně si o tom myslete, co chcete.

Z celkového pohledu mám po ruce mnohem víc sympatií než objektivních argumentů. Shaark jsou nejen veteráni, ale taky dříči undergroundu a jejich muzika je sevřená v těchto mantinelech. Žádné velké nápady, žádné velké iluze, žádné současné vlivy a žádné překvapení. Může se mi to líbit a nepopírám, že především v první polovině se mi to místy líbí, ale jinak je to relikvie a dinosaurus.

Buďme za něj ale rádi, až jednou nebude, budeme na něj vzpomínat.