Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Dissolution - The Beginning

DissolutionThe Beginning

Victimer4.1.2016
Zdroj: CD // promo od kapely
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Brutální a technická souhra vs. nesouhra kompoziční, věčný to boj alba The Beginning.

Olomoucký death metal, tím pro mě vždycky byli a budou Godless Truth. Dissolution by se dali nazvat jejich pohrobky, byť vznikli separátně už v roce 2003, tedy v době, kdy se "bezbožní" měli čile k světu. Vnímáním podobné hudební devastace, ve které se snoubí brutalita s technickou dovedností, jsou si ale obě tělesa hodně blízká a když k tomu připočtu působiště hned dvou členů v obou komandos, je vymalováno. Jediným pamětníkem starých časů Dissolution zůstává bubeník Kopec, zbytek aktuální sestavy se začal formovat v roce 2011 a během let následujících. Abychom se přenesli do reality dneška, tak "The Beginning" je skutečně debutem kapely, která se po personálních rošádách (snad) nadobro usadila a naplno tak mohla předvést svou smrtící exkurzi. Ve spolupráci se zaběhlým labelem Nice To Eat You, s japonskou distribuční podporou od Amputated Vein a nakonec také s obalem od Deathera.

 

Deatherovy fantaskní výjevy dnes beru tak trochu s rezervou, navíc skutečné zobrazení zla proběhlo už kdysi dávno na albu "The Book" od Root. Další vyobrazení znetvořených těl v kombinaci s alien mutací přináší také album "The Beginning". Deska o deseti chodech, kterou ohraničují intro s outrem. Budiž. Skutečná řezničina se ale odehrává v osmi skladbách, které se dívají přísně do očí a ukazují, že Dissolution si se svými nástroji rozumí a umí to dát najevo. Zvukově poměrně nezajímavá nahrávka si tetelí v technicky zajímavě zahraných skladbách, kterým nechybí promakaně zvládnuté přechody a změny, ale po skladatelské stráce to už takový zázrak není. Když pominu nástrojovou nevyváženost po stránce zvukové, ta kompoziční mrzí mnohem víc. 

 

http://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/dissolution.jpg

 

Album samo o sobě stojí na křižovatce, kdy si slušně rozumí s řemeslem, které s přehledem ovládá, ale skladatelsky nedospělo do fáze, která by jej předurčovala k hlubšímu prožitku. "The Beginning" nemá takovou sílu, aby vyčnívalo nad ostatní a hnalo další souputníky zpátky do zkušeben. Viděno českou optikou, kapely jako Heaving Earth a Destroying Divinity jsou se svými posledními deskami o patro až dvě výš a jsou to právě tyhle dvě jména, která český death metal znovu posouvají mezi ten světový. U Dissolution funguje spíš naděje a víra, že tomu jednou také tak bude.

 

Vychutnat si "The Beginning" jako death metalovou jistotu, to ovšem žádný problém neznamená. Skalní příznivce by měla tahle deska vtáhnout, napustit do nich kolotoč riffů a vyhrávek a nenechat je odpočinout. Kdo touží po větším dobrodružství, má nejspíš smůlu. Osobně neumím vyzdvihnout výraznější moment či rovnou skladbu, jako spíš jednotlivé víry instrumentů, které stojí za to podstoupit, protože jsou místy skutečně povedené. Pak ale nastává to hluché místo, kdy člověk čeká nadstavbu a ta nepřichází...

 

 

Pokud debutová deska stojí na určité křižovatce, na které se vzájemně bijí dvě položky, na podobném rozcestí stojí možná i kapela samotná. Po veletočích v sestavě je stávající nejspíš ta nejlepší a je jen na ní, jak dalece na sobě chce pracovat, protože death metal Dissolution má ambicí na rozdávání a posun po vlastní ose směrem k okázalejšímu projevu je nabíledni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky