Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dissolving of Prodigy - Echoes Of My Sadness (Reedice)

Dissolving of ProdigyEchoes Of My Sadness (Reedice)

Bhut19.7.2010
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CMT-NEZ3, 2x 10 W
VERDIKT: Pařát se rozhodl o reedici jednoho z nejkultovnějších českých dem doom metalu. A nutno říci, že se to náramně povedlo.

Tuzemská doom metalová špička DISSOLVING OF PRODIGY vydává reedici svého prvního dema „Echoes Of My Sadness“. V kamenných obchodech tuto nahrávku jen stěží spatříte. Tato nahrávka totiž vznikla ve spolupráci s magazínem Pařát a je spíše takovou sběratelskou lahůdkou. Současná deska je však doplněna o dva bonusy. Jedná se o dvě z brusu nové písně a to Němý motýl a Píseň dnešní noci. Naprosto výborné kousky. Co říci o nahrávce jako takové? Je to zkrátka remaster prvotního dema kapely, kdy už nesla prapor se jménem DISSOLVING OF PRODIGY. Do té doby se skupina jmenovala BIGOTRY. Deska má nový uhlazený pěkný zvuk, se specifickým nazvučením bicích nástrojů. Škopky tu mají takový originální sound, který dělá počin jedinečný. Díky čistotě zvuku pak lépe vyzní strhující melancholické intro Lovely. Samotný obal desky zůstal motivem stejný, co jeho demo. Jen grafické zpracování se nachází na vyzrálejší úrovni. Uvnitř rozkládacího bookletu jsou pak k přečtení jednotlivé texty, aby posluchač lépe porozuměl a více se sžil s atmosférou vyzařující z dané skladby. Každý, kdo má rád doom metal, by si měl tedy tuto nahrávku opatřit, neboť se jedná o originální výjimečné dílo. Samotná kapela patří vůbec k excelentním hráčům tohoto žánru. Nebál bych se je označit za vůbec nejlepší českou doom metalovou smečku.

 

Vynikající intro Lovely je spojené s druhou písní Luck Of Tears vytváří tak jeden celek - tedy jeden track. Jedná se o velmi depresivní začátek, který přivolává slzy na povrch. Zvláště pak housle dodávají patřičnou atmosféru k vyvolání dostatečného chmuru a žalu. Postupně toto žalostné intro přejde v první skladbu Luck Of Tears. Má výborné melodické pasáže, bohatou kompozici a příjemně utahanou doomovou náladu. Obdobnou záležitostí zůstává i následující Save Me. Zachovává si svou honosnou tvrdou tvář. Jistá změna přichází se songem Echoes Of My Sadness, kdy se do hry více zapojí flétna. Jedna z nejlepších písní jak dema, tak i nové reedice. Zpět v hutnější a drsnější vody posluchače navrací Break Of Beauty. O trochu více melancholičtější písní jest Dreams About Love. Tato skladba poměrně často mění své tempo a náladu. S poslední písní Alone In My Recollections, která zahrnuje reedici dema „Echoes Of My Sadness“ jsem občas míval pocit, že poslouchám starší písně od umělců MY DYING BRIDE. Potencionální posluchač se mnou může nesouhlasit, ale já se tomuto pocitu nemohl ubránit. Velice pestrá, rozličná a utahaná píseň, přesně taková jakou se doom metal vyznačuje. A nyní přichází ke slovu dva úžasné bonusy. Oba se nesou v duchu dvou předchozích desek - první „Loučení se světem pozemským“ a druhou, pro mne naprosto dokonalou, „Štvanice“. Podobnost je jistě zapříčiněna tím, že jsou obě opatřeny českým textem. Hlavním stěžejním bodem však zůstává jejich melodičnost a zpívání i ve vyšších plochách, což si myslím je pro kapelu obrovským plus. Němý motýl je skvostná věc, měl jsem možnost ji vidět i na živo (Basinfirefest 2010) a musím přiznat, že živě je to naprostá pecka. Druhá věc se nese na obdobné vlně. Je jí Píseň dnešní noci. Tuhle skladbu si bude každý po poslechu dlouho prozpěvovat, díky charakteristickému refrénu. Nebýt dvou bonusů, tak se jedná o průměrný, klasický remaster, ovšem tyto dva kousky zvedají hodnocení nad obvyklý střed. Jsou tak velice milým zpestřením a zároveň i malým zábleskem toho, kam se může eventuelně ubírat příští řadová deska, čili nástupce opusu „Štvanice“.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky