Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na začátku 90. let vzniklo na ostravsku kapel jak hub. Mezi nimi byli počati také Bigotry. Kde vlastně vznikl počáteční impuls k založení kapely?
 
Když pominu to, že jsem cca v šesti letech začal znásilňovat tátovu kytaru a snil o vlastní kapele, nebo první pokusy na základce, které utly stížnosti jisté paní uklízečky, pak lze za prvopočáteční impuls považovat podzim 1989, kdy jsme s Kamilem Křížkovským založili Crusher. Skutečným impulsem byl však příchod Ritchieho Minxe z MORSUS koncem 91. roku.
 
Když jste uvažovali o názvu, co vás zavedlo až ke jménu Bigotry?  Proč vlastně potom Bigotry zanikli a došlo ke změně názvu na Dissolving of Prodigy?
 
Jednou jsme chlastali v parku s kámošem a ten si dělal prdel z kapel, jejichž název končil na tehdy až neskutečně rozšířenou koncovku –or. Snažili jsme se před ním obhájit náš tehdejší název Inferior, ale pak jsme si uvědomili, že má pravdu a měli by jsme vážně uvažovat o jiném názvu. Název Inferior by byl brzy stejně pohlcen šlechtou jako Pitkátor, Traktor atd. Všichni jsme tedy zapojili svoje neodumřelé mozkové buňky a začali přemýšlet. Já šel na to systematicky. Vzal jsem slovník a začal v něm listovat. Když jsem narazil na výraz Bigotry a obeznámil se s jeho významem, bylo dokonáno. Opravdu miluju fanatiky a ty náboženské obzvláště.

Bigotry vlastně nikdy nezanikli. K žádné personální změně nedošlo. Jen už při vydávání prvního dema jsme si uvědomovali, že hlavně obsahově jsme se posunuli někam jinam. Navíc ten název furt někdo komolil a při natáčení druhého dema jsme si řekli, že je nejlepší čas na změnu názvu.
 
Zastavme se na chvíli v devadesátých letech. Jak to tenkrát vůbec mezi kapelami fungovalo? Lidí bylo málo, kapel naopak vznikalo mnoho, začaly vycházet první ziny, byla to doba bez netu, takže komunikace mezi spřízněnými lidmi byla zdlouhavější, ale asi upřímnější...
 
Připomněl jsi mi hlášku mé kamarádky. Její mamka si jednou posteskla, že by už byla ráda babičkou. Yveta ji na to pohotově odpověděla: Mamko neblbni, vždyť lidí je na světě jako sraček. Lidí je furt stejně, akorát trotlů přibývá neuvěřitelným tempem. Ta doba metalu u nás opravdu přála, když pominu média, ačkoliv ani jim nelze upřít nepatrnou snahu, ale bez absolutní koncepce. Hlavně mi chyběl nějaký viditelný vzor na naší scéně, který by celou scénu hnal, někdo jako dnes Behemoth v Polsku. Byly to časy pokusů a omylů. Lidé bez netu měli paradoxně k sobě blíž, ale  většinou ty vřelé vztahy postupně uvadaly s rostoucími jmény kapel, výjimky však potvrzovaly pravidlo. Překonávání společných překážek lidi jednoznačně spojuje.

Dnes je dle mého názoru scéna v žalostném stavu. Návštěvnost koncertů českých kapel mluví sama za sebe.
 
Pojďme se společně poohlédnout za jednotlivými nahrávkami. Krátce za sebou vyšly dva demosnímky - Step to the Grave od Bigotry a Echoes of My Sadness již od D.O.P. Jakým stylem probíhalo skládání, jaké byly v tehdejší době nahrávací podmínky a kolik úsilí vás stálo vydat tato dema samostatným nákladem?
 
Většinou jsme skládali tzv. do šuplíku. Jednotlivé nápady jsem pak poskládal do jakési kostry a na zkušebně jsme přidávali ostatní nástroje. Dneska je výhoda, že promo nahrávku si trochu šikovnější hudebník je schopen pořídit v rozumné kvalitě třeba v obýváku. Tehdy to bez návštěvy studia bylo nemyslitelné. Nahrávalo se na pásy. V začátcích jsem záviděl bráchovi, že si na koncert vezme jenom paličky a hraje. Ve studiu jsem mu závidět přestal. Každý střih v bicích byl velký problém. Bicí se nahrávaly pokudmožno bez střihu, pak se smíchaly do dvou stop, aby se uvolnily stopy pro další nástroje. Nahrávání nás vyšlo cca na 10 tisíc. Průměrná mzda byla cca 4.

Vydávání se nějak neřešilo. Z metalky se pak po kusech pořizovaly kopie na normálky. Xeroxový obal se dělal taky na kusy. Na Echoes jsme si akorát nechali nasekat obaly v tiskárně.
 
Měli jste v tomto období své hudební vzory, kteří vás nějakým způsobem ovlivnili? Kdo mezi ně patřil?
 
Bez vzorů se snad muzika nedá ani dělat. Nás spojoval metal. Záběr jsme měli hodně široký a to bylo jenom dobře. Každý jsme ale měli malinko jiné favority. Brácha miloval Metallicu, Ritchie Slayer, Hadgi třeba Napalm Death, všichni jsme ctili Bathory, Death, Bolt Thrower, Paradise Lost a mnoho dalších. Pichlaty obdivoval třeba Unholy nebo Esoteric. Já propadl např. Mental Funeral od Autopsy. Všechny tyhle kapely v nás zanechaly podněty, které formovaly naše hudební snažení. Když jsme později slyšeli My Dying Bride, věděl jsem, že bude zle. Tuhle kapelu v našem stylu překonat je nadlidský výkon.
 
Další nahrávky Lamentations of Innocents a Time Ruins Also Beaty byly vydány prostřednictvím Svati Swarzera a jeho Sheer Records. Kde hledat první počátky spolupráce a jak na tohoto člověka vzpomínáš?
 
Sváti si po těch letech nesmírně vážím. Staral se a ve chvíli, když se ze Sheer rec. začínala stávat zavedená značka, stal se někomu trnem v oku. Prošel si peklem. Nekonečný kolotoč soudů unaví a znechutí. Nějaký zmrd ho chtěl odstavit a to se mu povedlo. České scéně to nesmírně ublížilo. Co se týče počátků spolupráce, tak vyčerpávající odpověď by poskytl Hadgi. Já s ním jen jel do jedné karvinské hospody podepsat smlouvu na vydání dvou CD.
 
Time Ruins Also Beaty způsobilo na scéně výrazný boom. Deska s krásným obalem, výrazným zvukem a silnými skladbami. Mohl by ses poohlédnout za obdobím této zásadní desky českého doom metalu. Zavzpomínej opět na nahrávání a také na ohlasy po vydání? Myslíš si, že byla deska doceněna spíš až po letech?
 
Nemyslím si, že by byla tahle deska doceněna až po letech. Vždyť o nás projevili zájem i Century Media. Když jsme si koupili Spark s první recenzí, tak jsme se museli jít od radosti ožrať. Nešlo ani tak o to, co o té desce bylo napsáno, ale spíše o to, že v žebříčku redaktorů se to CD umístilo na základě známek na druhém místě a my za sebou nechali i několik zvučných zahraničních jmen. Atmosféru však kalil fakt, že Hadgi se už ve studiu vyslovil, že ho takhle pomalu hrát nebaví. Jinak všechno bylo super. Mrosh, Jura Krejčí i Maro Červenka odvedli ve studiu kus poctivé práce. Vystoupali jsme vzhůru, ale pak osud zamíchal karty tak, že se sám divím, kde jsem bral tu sílu táhnout tu rozvrzanou káru ještě 15 let.
 
Vaše koncerty byly v tomto čase velkým dobrodružstvím, zajímavých historek je určitě mnoho. Máš nějakou speciální, kterou stojí za to zmínit?
 
Musel bych hodně zašmátrat v paměti, abych se vytasil s nějakou, kterou jsem ještě nezveřejnil. Je jasné, že jsme vždycky lezli na pódium se snahou vydat ze sebe to nejlepší, ale k živému hraní jsme přistupovali kapku svérázně. V první řadě nám šlo o to, aby to byl dym a odvaz. Pokud tomu tak bylo, tak nás nějaký ten mrdík ani nesral. Vždyť nejsme žádní virtuózové. Jde o to si všechno hlavně užít. Díky tomuto přístupu se pár našich koncertů vrylo hluboko do paměti fans i nefans. Naše after party? Tak to je kapitola sama o sobě. Jednou Pichloč v hospodě prohodil: My napsat knihu, tak by se určitě jmenovala Filozofie chlastu.
 
Po Time Ruins... se sestava prakticky rozpadla. Co zapřičínilo tuto skutečnost, proč se tak stalo? Odešel Pichloč. Neměl jsi chuť se vším praštit a skoncovat, nebo tě tohle naopak posílilo do další práce?
 
Hadgiho jsem už zmiňoval. To by se ale dalo vyřešit. Jenže jednoho krásného dne nějaký zmrd ukradl Ritchiemu kufr s kajtrou a bráchovi činely, dvojšlapku a šrot. Chvilku si věci půjčovali od kámošu z kapel, ale vidina koupě nových nástrojů byla v nedohlednu, protože stále spláceli ty ukradené. Jeňa teda z toho důvodu rezignoval. Přišla nová houslistka a já zasekal jednu zkoušku tím, že jsme dělali jenom housle a Pichloč si ani nebéknul. To ho nasralo a rozhodl se to taky zabalit. A to byl definitivní konec původní sestavy. Od té doby jsme prakticky neustále řešili jenom personální problémy. Jak jsem říkal, vydržel jsem to ještě neuvěřitelných 15 let. Bylo otázkou času, kdy mě to ubije.
 
Jak složité pro tebe bylo dát dohromady novou sestavu a začít skládat nový materiál na Loučení...?
 
Skládání probíhalo průběžně a bezproblémově. Zalepit díry v sestavě se nám podařilo porakticky ihned. Proběhlo pár pokusů o návrat Hadgiho i Jeni, ale bylo to takové přešlapování na místě. V té době se spíše chlastalo, než hrálo. Několikrát se nám stalo, že jsme se ani neobtěžovali sejit po schodech z hospody do zkušebny. Celé se nám to rozsypalo pod rukama. Nový impuls přišel s Filipem a Vajcem z MEMORIe. Po příchodu Klavíra už nebránilo nic podpisu smlouvy na vydání třetího CD u Crystal productions.
 
Mám za to, že jedním z problémů DOP byly personální kolotoče, lidí se u vás vystřídalo skutečně až až... Domníváš se, že mezilidské vztahy zapříčinily ty největší problémy v kapele, potažmo se podepsaly pod pouhými čtyřmi vydanými alby a delšími pauzami mezi nimi?
 
V mezilidských vztazích jsme neměli nejmenší problém. DOP bylo vždy stavěno prvořadě na přátelství. Pokládám za ideální stav, když kapela před a po zkoušce posedí v hospodě. Probere se ledacos a lidi to zblížuje. Když někdo začal zanedbávat tato sezení, byl to první náznak toho, že se něco děje. Většinou stály za odchody problémy soukromého rázu. O tom, že každá personání změna je pro kapelu brzdou se snad ani zmiňovat nemusím.
 
Dost lidí odděluje kariéru DOP na dvě období, zejména proto, že tvorba po Time Ruins... doznala určitých změn, jak hudebních, tak třeba zapojením češtiny. Zaznamenal jsi v období kolem Loučení... nějaký odliv fans, jiné reakce, než jaké jsi byl doposud zvyklý, či jsi naopak pocítil větší podporu? Jak vidíš album Loučení dnes?
 
Tohle nejde nevnímat. Hned po vydání Time Ruins jsem v jednom rozhovoru avízoval, že příští deska bude svižnější. Většinu fans nasral hlavně odchod Pichloče. Po Pichločovi jsme zkoušeli Hera, ale na můj vkus to flákal, tak jsem se nakonec byl nucen postavit za mikrák já. Bylo mi jasné, že si na mě všichni smlsnou, ale myslím, že podobně by dopadla většina frontmanů, kteří by se Pichloče pokoušeli nahradit. Snažit se mu přiblížit by se rovnalo sebevraždě a vypracovat si vlastní styl chvíli trvá. Hlavně mě mile překvapilo, že fans brzy přišli na chuť českým textům. Když jsme se rozhodli angažovat Rosťu Kučeru, tak jsem zase slýchal, že můj zpěv měl v sobě osobitost. Těžko se zavděčit všem. To samé platí o samotné hudbě. Když někdo prohlásí, že DOP není doom metal, tak je mi to u prdele, protože DOP bylo a navždy zůstane mým osudem. Nejen pod Loučení, ale i pod všechny ostatní nahrávky DOP nebo BIGOTRY se klidně i dnes podepíšu, určitě se nemáme za co stydět. Nejsme profíci, jsme nadšenci a na to by nikdo neměl zapomínat.
 
Lednovým koncertem při příležitosti 13 let časopisu Pařát jste se nadobro rozloučili s koncertováním. Proběhlo rozlučkové vystoupení se starou i novou sestavou. Co ti probíhalo tento večer hlavou a jaké byly tvé pocity během těchto koncertů?
 
Před koncertem jsem si strašně moc přál, aby to bylo už za mnou. Těšil jsem se strašně moc, ale už jsem jednoduše potřeboval vypnout. Byl to strašný fukot. Neskutečný zápřah okolo vydání vinylu a přípravy koncertu. Stihli jsme ve staré sestavě pouze dvě zkoušky. V té novější jsme se kompletní sešli taky jen párkrát. Ale každopádně jsem si oba sety užil. Důležité bylo, že jsme se s tím nemazali a myslím, že i fans pochopili, oč tu běží a vytvořili super kulisu. Se Zdenkem jsme se sešli teprve v den koncertu a domlivili se na tom, že housle pojme jako improvizaci a mi nezbývá, než smeknout před jeho odvahou. Opravdu jsem si oba sety užil, i když to k dokonalosti mělo daleko a nepovedlo se nám vše zrealizovat přesně podle našich představ – převeliká škoda absence kláves a chystané projekce, ale byl jsem obklopen lidmi, kteří DOP skutečně milovali a duchem jsem občas byl i se všemi, kteří kdy byli s DOP spjati.
 
Když se na chvíli sám zastavíš a zamyslíš se, jak to vše uteklo, co ti život hudebníka do života dal a copak naopak vzal? Je něco co bys rád změnil?
 
Muzika mi posrala celý život. Ne, kecám. Každý svého štěstí strůjcem jest. Asi bych neměnil nic. Když to tak bylo, tak to asi tak mělo být. Je sice pravda, že to kvantum času se dalo využít i jinak, ale nelituju. Určitě bych se mohl více věnovat rodině, ale na druhou stranu moje bývalá žena věděla, do čeho jde. Bez muziky bych byl určitě jiný člověk. Vážím si toho, že jsem měl možnost potkat spoustu skvělých lidí a přétel, kteří obohatili můj život. Je vidět, že ne všechno si lze pořídit za peníze.
 
Děkujeme za rozhovor a možnost si společně zavzpomínat. Pokud máš ještě nějaká slova na závěr, tak sem s nimi.
 
Strašně mě mrzí, jak scéna chřadne. Původně jsme chtěli živé hraní zabalit jen v tuzemsku, zvažovali jsme nabídku odehrát ještě Obscene Extreme, ale je zbytečné oživovat něco, co se nezadržitelně rozplývá. Snad ještě něco vydáme, ale ostravský koncert byl opravdu posledním koncertem v našich luzích a hájích. Nevím, co by se muselo stát, abychom někdy vystoupili v zahraničí, ale než říkat, že už nikdy nevystoupíme a pak být za blbečky, tak to berte jako pootevřešné zadní vrátka, že nějaká mizivá naděje vidět DOP živě, by svitla jedině za hranicemi naší vlasti. Ale ani to nevidím momentálně reálně. Ctěte metal, žijte metalem, podporujte metal, protože každý jednotlivec je součástí téhle kovové mašiny a já si nepřeji nic menšího, než aby tuzemská scéna byla špičková.