Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Tak se pustíme zase do něčeho aktuálnějšího, ať neztrácíme kontakt s tím, co se nám snaží v dnešních dnech podstrčit hudební vydavatelství. A přímá úměra „čím víc prodám, tím víc vydělám“, bude v následujících řádcích platit, řekl bych stoprocentně. Američtí Disturbed jsou na nu-metalové scéně (dá-li se o jejich projevu stále ještě mluvit v mezích tohoto žánru) stálicí už od přelomu tisíciletí, kdy se jim povedl husarský kousek vydáním svojí první studiovky The Sickness. Dokázali celkem dobře vytušit příznivý žánrový vítr, odrazit se svou lodičkou od břehů v pravou chvíli a zaujmout tak pěknou řádku fanoušků – včetně mne. K všeobecně uznávanému průměru si přidali něco málo svého a úspěch byl na světě.

Začnu trochu zeširoka, protože o Disturbed se tady zatím moc nepsalo, a tak kdo už je dychtivý recenze na Asylum, musí mít několik málo řádků strpení. Jak už jsem napsal, hned prvním albem se o téhle kapele dozvěděl v podstatě celý svět – jejich ne úplně tradiční pojetí nu-metalu a hlavně hlas zpěváka Davida Draimana byly asi tím hlavním, čím zaujali. Najednou tu byla kapela, která se snažila dělat „main streamovou“ muziku po svém a tím nejen že zaujala ohromnou spoustu lidí, ale přesvědčila i kritiku, že se v případě jejich tvorby jedná o něco víc, co stojí za to si poslechnout. Druhým albem Believe se žánrově posouvají trochu jinam, v jejich projevu lze nalézt nejen nu-metal, ale i hard rockové prvky, částečně heavy či jakýsi experimetal metal. Tenhle mix se ustálil a vytříbil na třetí desce Ten Thousand Fists, kde si kapela vytvořila svůj osobitý styl; klidně jej můžeme nazývat Disturbed metal hehe. Od této chvíle šlape stroj v zaběhnutých kolejích, na bookletech se začíná objevovat stále stejný maskot (The Guy), který má stále stejně zkažené zuby a pravděpodobně mu dost smrdí z h**y. Kapela prodává ohromné hromady nahrávek, koncertuje na Ozzfestech, pořádá vlastní turné pod názvem Music Is A Weapon, vydává CD, DVD, obsazuje příčky, dostává platinové desky a užívá si slávy.

31. srpna vydává své páté studiové album nazvané Asylum a první, co mě zmátlo hned na začátku, byl počet různých edic, které se dají opatřit. Kromě klasického vydání obsahujícího 12 skladeb a jeden hidden track, lze zachytit limitovanou edici, iTunes deluxe edici, japonskou edici a dokonce jsem objevil ještě jednu, kterou jsem nijak neidentifikoval. S počtem přívlastků edice roste počet písní na albu – většinou jsou přidávány bonusové materiály v podobě live verzí starších věcí nebo různé cover verze. Zlaté staré dobré časy, kdy prostě vyšla deska a bylo hotovo. (Nejhorší na tom je, že i o těchto časech budeme jednou mluvit jako o zlatých, starých a dobrých.) Ve své recenzi se přidržím klasického vydání, snad tím nikoho nepohorším.

Poslech začíná velice povedeným intrem nazvaným „Remnats“, které je díky zvuku kytarových rifů jako vystřižené z Metalliky. Druhou písní jsem zcela naladěn na disturbed-vlnu, přesně dle očekávání. Nechybí nic – Davidův charismatický rap-zpěv, příjemně úderné bicí, kytary chvíli ostré a řezavé a chvíli zase melodické. Právě ona melodičnost je asi hlavní zbraň tvorby Disturbed, zpěvákův hlas přejde z rapu na klasický projev, vyhladí a zjemní se, kytary to celé podbarví krásnou linkou a zvučný a snadno zapamatovatelný refrén je na světě. Skoro bych řekl, že člověka vtáhne, donutí ho se zapojit, vcítit se; a nepodlehnout je skoro věcí nemožnou. Odtud ona vlna, muzika silně manipuluje s posluchačem, na tu necelou hodinku mu změní myšlení, vezme si ho pro sebe a nevydá zpět, dokud nedokončí svůj monolog. Tohle přesně se mi na téhle kapele vždycky líbilo a líbí do dneška. Jistě se najdou takoví, kteří budou tvrdit, že poslední deska dvě není nic nového pod sluncem; a budou mít pravdu. Od Ten Thousand Fists se tvorba Disturbed jaksi ustálila a sází stále na stejnou kartu. Na Asylum se sem tam najde mírné vybočení, celkem mě překvapilo občasné použití různých efektů a programmingu a výraznější kytarová sóla ve stylu heavy, která dříve tak častá nebyla. Celkově mi Asylum přijde takové dost vykrášlené a vymašlené. Všude je vidět velká snaha zaujmout, být efektní a nadchnout posluchače hned prvním poslechem. Vzpomenu-li, jaká mediální kampaň tomu všemu předcházela, asi není divu.

Mám-li tohle všechno nějak sesumírovat, je Asylum dobře odvedenou prací profesionálního týmu lidí a jeho účelem je vybouchat hodně peněz. Samotná muzika už nepřináší tolik skvostných požitků, protože se opakuje to, co už tu bylo a co zapůsobilo dříve. Je-li známka 5 průměr, pak Asylum bude určitě náležet k lepší polovině, ale od špice kvality se Disturbed už nějaký čas vzdalují. Poslední dvě poznámky: závěrečná píseň je cover verzí I Still Haven’t Found What I’m Looking For kapely U2 a přiznám se, raději si pustím originál. A poslední – obálka je prostě hrozná.