Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Disturbed - Immortalized

DisturbedImmortalized

Jirka D.14.9.2015
Zdroj: CD, 6-panelový digipak, DeLuxe edice (#9362-49262-2)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Immortalized je produkt metalové zábavy, naleštěný, vyprodukovaný, skvěle vydaný a snadno poslouchatelný. Rozhodně nic pro pracanty undergroundu.

Něco přes tři roky trvala pauza Disturbed, kteří se na sklonku roku 2011 rozhodli po osmnácti letech a pěti studiových deskách pro trochu odpočinku. Pamatuju si velmi dobře na první setkání s touto kapelou a hlavně s deskou The Sickness (2000), která mě svého času úplně rozsekala a která se dodnes vymyká následnému směřování kapely. Ta nechala stranou všechnu hudební, ale hlavně hlasovou extravaganci, všechnu nebo téměř všechnu tvrdost a zvolila cestu velké hvězdy pro široké fanouškovské spektrum. Zbývá dodat, že se jí to povedlo.

 

Disturbed band

 

Nová deska nejen že na předchozím směru nemění vůbec nic, ale nebojím se říct, že jej přímo zosobňuje. Immortalized je našlapaná hitovkami, zapamatovatelná na první poslech, s produkcí vyleštěnou způsobem nejmódnějších salónů a s tak plastickým proTools zvukem, že to musí poznat úplně každý. Jenže je to deska neuvěřitelně chytlavá, určená pro fanoušky, pro zábavu a bezstarostný poslech. Je tak trochu jako hollywoodský akční trhák - spousta dramatických scén, trocha romantiky, hodně honiček, bouraček, skvělé efekty, kamera, střih a scénář o hovně. Trochu povrchní? No jasně, hodně povrchní, ale taky hodně zábavné.

 

Desku zvukařsky a producentsky pohlídal Kevin Churko, který má za sebou alba s Ozzym Osbournem, Slashem, Papa Roach, Britney Spears, Ringo Starem, Robem Zombiem,... (hvězda), mastering vyleštila ikona Sterling Sound Ted Jensen (hvězda), deska umí slušně nakopat (What Are You Waiting For), zamilovaně pohoupat (The Light, The Sound of Silence) a jen tak mimochodem táhne v slušném groove po celý hrací čas. Žádné výpadky, žádné extrémy, žádná vata. Nechybí ani cover song nějaké starší ikony a pokud si někdo myslel, že Simon & Garfunkel nemůžou znít ještě sladčeji, bude vyveden z omylu. Všechno to došlo dokonce tak daleko, že v prvních vteřinách nahrávky byl uměle přidán šum připomínající jehlu gramofonu zajíždějící do drážky (není to moc slyšet, ale je to tam). Absolutní WTF! Digipak je lahůdka, booklet naducaný, Swanlandovy ilustrace skvělé, čelní strana prolisovaná a plastická. Texty jsou kritika, ale taková kritika pro kritiku. Nečekejte Jello Biafru ani Zack de la Rochu a už vůbec ne hudební underground, kterému ta kritika občas zatemní výhled. Prostě jen tak lehce. Přece metal, že jo.

 

 

Jenže nerad bych Immortalized zlehčoval víc, než si skutečně zaslouží. Hudebně je to extratřída mainstreamového metalu, skvěle poskládaná a zaranžovaná. Žádný progress, jasně, žádná velká technika ani složitosti, jenže tohle nelze u kapely tohoto ražení čekat a Immortalized rozhodně podobné ambice nemá a nikdy nemělo. Čekejte klasicky poskládané skladby, trochu rychlosti a rytmické údernosti, fajn melodie, ale nikoliv přehnané a nabubřelé, jednoduché refrény, vynikající Draimanův vokál a velmi typický rukopis Disturbed, který časem vyrostl a vyzrál do stádia, kdy si ho s žádným jiným nespletete. Stadióny, davy, velké scény a hodně prodaných tretek.

 

Takže jak z téhle kaše ven? Immortalized budete přijímat podle toho, z jakého úhlu k němu přistoupíte. Pokud Disturbed berete jako velkou kapelu, která si na metal více méně hraje a která je tvrdá jen v takové míře, aby to nevyplašilo slabší povahy, budete spokojeni. Vlastně budete hodně spokojeni, protože snad ještě nikdy v historii Disturbed neservírovali tak vyrovnané a chytlavé songy s takovou lehkostí jako tentokrát. Hledáte-li ale víc, chcete-li hlouběji a složitěji, bude pro vás Immortalized pouze produkt zábavního průmyslu, který bez výčitek odložíte. Což by ale nemělo být žádné překvápko, Disturbed takhle hrají už hodně dlouho a čekat od nich uměleckou hloubku jaksi nejde. Osobně k desce přistupuju spíš jako fanoušek a Immortalized si užívám ... se všemi pro i proti. Vím o nich.

 

Immortalized digipak


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky