Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Djevel nahrávají čím dál zajímavější a poutavější nahrávky. Z parádně trve blackovky starého střihu se postupně krystalizují v leadera podmanivého blacku bez jakékoliv nástavby. Pouhý rok stará Tanker som rir natten se od Naa skrider natten sort na první dobrou zase tak neliší. Nicméně stačí pod pokličku nakouknout víckrát, a rozdíly jsou více než patrné.

Přemýšlel jsem, co se vlastně změnilo. Jsem-li vůbec schopen vyjmenovat pár bodů, co novinku odlišuje od starších desek. Respektive alespoň od té předchozí. Sestava zůstala tentokrát stejná. Tedy Ciekals, Faust a Kvitrim. Tentýž je i label Aftermath Music. Obálka má podobný charakter co minule, za zvukovou stránku je odpovědný opět starý dobrý Ruben Willem. Potud je vše stejné. Djevel své umění rozvíjí kontinuálně. Celá jejich diskografie je bez krkolomných změn a přitom je každá nahrávka naprosto jiná, než ta předchozí.

Rozdíly začínají zmáčknutím play. Dočkáme se sice pár sypanic, většinou je dílo zádumčivé. Je prodchnuto rozmyslem. Na změnu si zdánlivě musíte počkat, což ale není pravdou. Děje se toho dost. Kytary jsou propletené - akustika s elektrikou i basou. O bravurním muzikantství a progresivních změnách však Naa skrider natten sort rozhodně není. Album je postavené na náladě. Na podmanivé atmosféře. Je protknuto silnými melodiemi s epickým patosem bez křečovitého snažení. Dlouhé kompozice jsou v případě Djevel už dávno klasikou. Ne každý muzikant umí pracovat s délkou tak jak Ciekals. Je úplně jedno, zda je daná skladba pětiminutová či čtvrthodinová. Díky napětí každého okamžiku a citlivě vystavěné gradace je každá vteřina napěchována očekáváním. Ohromnému dojmu pomáhá jak vkusné zakomponování decentních klávesových linií, tak vrstevnatých vokálů. Kvitrimovo hrdelní hřmění se mění v šamanské mrmlání. Ciekalsovy čisté doprovody, sbory i sólové vstupy pak celek rozšiřují o další rozměr.

V této bouři vystoupím výše než nebe

A hlouběji než peklo

Je obdivuhodné, kterak nás Naa skrider natten sort láká do dob, kdy se black dělal hlavně pocitově. Kdy netoužil, aby pompézností nadchl davy, ale spíše uzavřeně nechal za sebe hovořit interní umění. Svoji temnotu. Noc a smrt. Obdivuhodné na tom je, jak dokonale staromilsky album zní, aniž by se ohánělo retro upoceností. Naopak. Djevel je skvělou současnou kapelou, která díky vlastní upřímnosti a schopností nechat hudbu volně plynout, dokáže rozevlát emoce i představy tak, že není nesnadné se ve víru zlovolné melancholie zatoulat. Cestu zpět nějak nechci hledat. Naa skrider natten sort je pro mě dosavadním vrcholem Djevel a jednou z nejzajímavějších nahrávek (nejen) letošního roku...