Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hele, děti, nesmějte se. Já vím, že při pohledu na tu obálku a třeba i na fotku autora níže popadne člověka podezření o příčetnosti kohokoliv, kdo se něčím takovým může seriózně zabývat, ale dnešní recenze bude snaha o obhajobu a o nalezení aspoň několika argumentů, že ona ta serióznost v tom do jisté míry skryta je. Dnešní recenze bude taky o tom, že metal není jen otázkou tradičních destinací, ale třeba i pro nás destinací vzdálených, protože tenhle Doctor D pochází z Indonésie. Známe něco z Indonésie? Tik tak tik tak tik tak … jasně, Kekal. Kekal máme rádi a máme toho o nich dost k přečtení (ZDE, ZDE, ZDE, ZDE…) a byl to právě Jeff Arwadi z Kekal, který nahrával, míchal a produkoval tuhle desku. Už je to lepší?

Doctor D je prý cosi jako mentalista a psychiatr žijící v nostalgickém prostředí 80. let, který nemá rád myšlenku sociálních médií, a proto nic takového nemá. Tolik citace. A proto o něm nejde dohledat žádné velké drby, které bych vám tu mohl převyprávět. K poslechu lze dohledat kompilační desku Call from the Grave Capsule vydanou v květnu 2025, jejímž obsahem je starší materiál pokrývající roky 1996 až 1999, který většinou na kazetě vycházel na indonéském vydavatelství THT Productions pod názvem Bealiah. Pokud se nějak srovnáte se zhoršenou estetickou úrovní obalu, poslouchat můžete TADY.

Novinka z letošního července pokračuje shodně minimálně v estetice grafiky, která je našemu vidění světa poněkud vzdálená. Ona je svým způsobem ještě vzdálenější, když si přečtete, že žánrově se jedná o hudbu pro fanoušky Amebix, Hellhammer/Celtic Frost, Discharge, Venom, Bathory, Sodom, Mantas/Death, Massacre, Darkthrone, což jsou všechno silná slova vzbuzující podezření, jestli si autor při uvedení profese psychiatra omylem nespletl strany. Hele, nespletl. Při prvním poslechu ještě bez přečtení těchto odvážných srovnání jsem si už nevím u které skladby vzpomněl na Darkthrone. O čem to tedy je?

Time Loop je deska svým způsobem podzemní a neskutečně dřevní – zvukem, přístupem ke kompozicím, aranžím, prostě ke všemu. V dnešní produkci už něco podobného vůbec není ke slyšení a třeba zvuk připomíná 8-bitovou verzi už tak laciného modelu. Bicí jsou šílené. Celkové diletantství připomíná rané Bathory. Motorem všeho je silná kytara většinu času rifující způsobem, který bychom v tomto století označili za primitivní. Zpěv není zpěv ani z odstupu deseti kroků (tímto zdravím Quorthona). A pokud bychom něco takového označili jako old-school, ještě stále nebudeme úplně u podstaty, protože ta leží ještě o něco hlouběji. Mnoho dnešních kapel tvářících se jako old-school je proti tomuhle neskutečná moderna.

Vším tím mířím k tomu, že jestli autor tvrdí, že podstata jeho tvorby leží v raných fázích black metalu a death metalu 80. let, pak ano, souhlasím, podepisuju a nemám nic proti. Je tam duch světa na druhé straně, špína, syrovost a okázalá jednoduchost coby forma vyhranění se proti lakovanému účesu a vyběleným zubům. Výše uvedené kapely si můžete probrat jednu po druhé a postupně je dohledávat jako možné inspirace, nejspíš je tam najdete. Za mě překvapivě tam třeba v kytaře slyším i ty Amebix, které bych nejspíš ani nečekal.

Současně ale nebudu tvrdit, že by obsahem alba bylo něco, co by obstálo samo o sobě. Time Loop je zhudebněná nostalgie limitovaná … teď vlastně váhám čím. Možná do jisté míry schopnostmi autora, možná ale i jeho vědomým rozhodnutím ty limity nastavit a desku držet v hranicích dřevního undergroundu se vším všudy. I za cenu toho, že to celé bude působit poněkud narušeným dojmem a že to osloví jen minimum posluchačů. Těžko říct a těžko odhadovat. Za mě si vždycky musím přikrýt ten titulní obrázek něčím drsnějším, třeba obalem od mléčné čokolády, pak mě poslech svým způsobem baví a autorova snaha mi je svým způsobem sympatická.