Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dolven - In My Grave...Silence

DolvenIn My Grave...Silence

Monachos9.10.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: pc / mobil
VERDIKT: ...kde ticho zpívá elegie a stíny tančí v rytmu vzpomínek.

In My Grave...Silence je třetí album kapely Dolven z Oregonu (Portland, USA), jejímž srdcem a duší je Nick Wusz. Jeho jméno vám možná nic neříká, ale jména jeho spoluhráčů Jasona Waltona a Huntera Ginna mohou upoutat pozornost nejednoho znalce. Jsou totiž členy kultu Agalloch, jehož fanatickým stoupencem jsem byl kdysi i já. To byl hlavní důvod, proč jsem Dolven věnoval zvláštní pozornost. Jinak bych je pravděpodobně přehlédl. A to by byla škoda.


Ti, kteří se těší na metal ve stylu Agalloch, budou ale zklamáni. Existují určité podobnosti s jejich tvorbou, zejména co se týče charismatu a atmosféry, ale na albu In My Grave...Silence nenajdete mnoho metalu v obvyklém slova smyslu. Dolven nazývají svůj styl akustickým doomem. Já bych ještě přidal magické slovo „metal“ v závorkách, protože metal je přítomen v aranžmá některých skladeb na albu, i když „unplugged“. Hudba Dolven je intimní, ale emocionálně tíživá. Místo zkreslených zvuků elektrické kytary nebo expresivního zpěvu používá Dolven akustické nástroje k vytvoření nálady, která nás přenese na starý opuštěný hřbitov, kde jsou náhrobky vybělené sluncem, jak zpívá Jori Apedaile v úvodní skladbě. Apedaile nahradil bývalého zpěváka H. Lauera, jehož charakteristický projev mi zpočátku na aktuálním albu trochu chyběl, ale po několika posleších jsem si jeho křehký, hluboce emotivní a kontemplativní projev oblíbil. Mimochodem, není přítomen ve všech skladbách, protože tři skladby na albu jsou čistě instrumentální. Přiznávám, že mne více oslovily skladby s vokály, protože instrumentální skladby na albu jsou na můj vkus příliš sentimentální a trochu fádní. Naopak bicí a perkuse Huntera Ginna nejsou nikterak fádní, ale opojně hypnotické.

 


Pochvalu si zaslouží i zvuk. Album má křišťálově čistou produkci, která zdůrazňuje éterickou mystiku hudby. A není divu, protože za mix a mastering je zodpovědný zvukový kouzelník Dan Swanö. Díky tomu každá nota zní, jakoby se vznášela jako přízrak v chladném vzduchu. S atmosférou celého díla skvěle ladí i obal a celková vizuální stránka alba, která je ve středověkém duchu. Tato estetika se odráží i v hudbě, která v sobě nese patos „temného věku“. Doporučuji ponořit se i do kalných vod textů písní. Dotýkají se hlubokých témat, jako je smutek, stárnutí, utrpení a láska. Například píseň Sun Bleached Stones je o smutku, který Nick Wusz pociťuje každý rok, když navštěvuje hrob svého otce. Píseň Just Like All The Rest odráží zmatek a osamělost, které přicházejí s přibývajícím věkem. Jak říká frontman Nick bez obalu a poeticky: „písně jsou o smutku, stárnutí, utrpení, radosti a lásce. O všech dobrých věcech“.


Rád bych se také zmínil o názvu kapely. Trochu jsem pátral a zjistil jsem, že podivné anglické slovo „dolven“ je zastaralá forma slovesa „delve“, které se ve staré angličtině používalo ve smyslu „zakopaný“ nebo „pohřební“. Tato slova a významy se k této americké skupině zasmušilých trubadúrů hodí jako ulité. In My Grave…Silence je svědectvím o katarzní kráse smutku – kde ticho zpívá elegie a stíny tančí v rytmu vzpomínek.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky