Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Doomriders - Grand Blood

DoomridersGrand Blood

Victimer27.2.2014
Zdroj: mp3 (320 Kbps)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Čistá upřímnost znovu podrtí kde má, rychle se odvalí a nebude to trvat dlouho a přijde chuť si to zopakovat. Jako zatím vždycky.

Od nějakého retro žlábku s nápisem "be Sabbath or die" jsme na míle daleko, přesto je cítit odkud vítr vane. K tomu si přibalte deku, vyrážíme směr americký venkov, v batohu se v láhvi přelívá zbytek kořalky, auto sotva jede a brokovnice v přívěsu taky není úplně marná. Sedneme si kousek za město, rozděláme oheň a vybalíme chlast s trochou fetu, kytary a začneme. Už jsme se neviděli, že to ani není pravda. Tak to nebudem dál protahovat, ruku na to a hrnem. Je to tak, přišel čas si to zase rozdat s DOOMRIDERS.

 

DOOMRIDERS nejsou z těch, kteří kropí naše uši bezpočtem nahrávek, jsou rozvážní, mají na všechno čas a dobře dělají. Nač se převalovat v pelechu a neustále si servírovat jednu desku za druhou ostrou jako kamení, když se stačí občas potkat a upřímně si popovídat. "Grand Blood" je teprve třetí nahrávkou tělesa, jehož kroky směřují do řad Old Man´s Gloom, za panem Cavalerou nebo k rámusu Converge. Samotní DOOMRIDERS jsou pak rolloví hrdinové, k nimž patří džíska s nášivkou, stejně jako hardcorové prznění stoneru metalu, trocha starého doomu, ale taky punkové energie, aby nám ten metálek moc nezatuhl. Zkrátka a dobře, pařbička jak má být, bez všech těch okrasných serepetiček kolem.

 

Krev v žilách nám tuhnout nebude, za krk nám neskočí krvelačná bestie, ani si nesedneme na bobek před goticky nastavenou clonou. Z obrazovky nevyřvává kůže prostý týpek a nemele hovadiny od nutnosti zabíjet vše živé. Nějaká ta lebka se sice po zemi povaluje, ale spíš jen tak na kopnutí, než na novou variantu servisu vína a obřadu jeho pití. DOOMRIDERS prostě jedou a nemají se k nějakému filosofování nad osudy jiných. Je-li potřeba přišlápnout plyn, stane se tak a když se z té rychlosti už točí hlava, proč si na chvíli nezpomalit... Z toho se přece nestřílí. DOOMRIDERS mění svůj výraz jak se jim zrovna zachce a nemá cenu to řešit. Není to křeč, je to tvrdší bigbít a pěkně bez pravidel, jen s tím, aby to mělo nějakou formu. Formu, která je zkrátka baví, nic víc.

 

https://fbcdn-sphotos-d-a.akamaihd.net/hphotos-ak-prn2/t1/2449_53777768100_2625_n.jpg

 

Celkově se nedá nic moc řešit ani v případě nějakého vývoje, posunu nebo postoji mimo naznačené mantinely. Jestli máte zrovna chuť na debutovou placku "Black Thunder", klidně si ji dejte, chce-te li zařadit dvojku, nevidím v tom problém. DOOMRIDERS do třetice, to je znovu klasika a i když se nic nového neděje, tak tihle Amíci patří mezi ty grupky, u kterých to nevypadá ani chvíli blbě. 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coornelus / 27.2.14 11:25odpovědět

K recenzi neni co dodávat. Absolutní souhlas. Jen dodám, že se těšim na květen, kdy to bude na Sedmičce společně s Beastmilk určitě parádní jízda.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky