Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na další studiový zásek jižanských drtikolů, kteří po rozpadu legendární Pantery nakonec navzdory všem rejpalům a škarohlídům nejpozději s poslední vynikající fošnou Down III: Over The Under definitivně uzmuli flek nejvyšší v pomyslném zástupu Philových kapel, projektů a superprojektů, museli nedočkaví a rozmlsaní fandové čekat předlouhých pět let. Superjoint Ritual zůstávají zřejmě již na dobro pod drnem, a tak roli neurvalého, nasraného brášky potichounku polehounku alespoň částečně převzali hácéčkově uřvaní Arson Anthem… což sice není až tak úplně k zahození, ale vcelku působivá kombinace starých Black Sabbath, prapůvodního doomu za přispění panteráckého odéru a charakteristické kytarové hry Peppera Keenana v podání Down mi vždy šmakovala přeci jen o několik pořádných kápanců více.

Ačkoliv kořeny Down od prvních chvil vždy zcela nepokrytě čerpaly vláhu z dob dávno minulých, sympatická snaha o jistý stylový posun potřebný k vyhnutí se nepříjemné stagnaci pokaždé zdobila každý jejich další počin. V tomto směru však čtyřka, přesněji řečeno první ze čtyř plánovaných EP, poněkud pokulhává. Hoši tentokrát vsadili na poměrně jednoduchý, již na debutu jednou úspěšně použitý, lehce omšelý recept, tedy zatěžkaný, špinavý, valivý doom prezentovaný takovými Trouble nebo Saint Vitus, decentně poupravený k obrazu svému, který sice ani v devadesátémpátem nepůsobil nijak zvlášť překvapivě či dokonce novátorsky, co si budeme nalhávat, nicméně ve spojení s charismatem a osobitým přístupem jednotlivých členů kapely tehdy zafungoval vskutku fajnově.

Takže co s tím? Odvaha a chuť k experimentům v roce 2012 sice vyklízejí pole se sklopenými hlavami, což je na jednu stranu škoda, ovšem žádný propadák se naštěstí také nekoná. Upřímně, asi málokdo si dokáže představit, že by snad Down po tolika letech vypustili do světa nějaký totální paskvil.

Nové skladby fungují po kompoziční stránce vcelku zdatně, žádné krkolomné skopičiny nebo kvapíkový nátěr, s podobnými záležitostmi na Down nechoďte, ale zatěžkaná hutná masáž od prvního do posledního tónu bez možnosti chvilkového vydechnutí. Vyloženou hitovku mezi šesti štychy na ploše něco málo přes půl hoďky však raději nehledejte. Prostě tam není. Jednolitý, ucelený rámec dostal jasnou přednost před efektními vyhrávkami a silnými refrény, na které jsme byli v minulosti navyklí. Žádná pecka století, to určitě ne, spíš poctivá práce, ze které čiší nadhled, pohoda a letité zkušenosti. Kvalitka se zpoza lehce kýčovitého křížku na povrch klube poměrně zarputile, deska šlape, má tah, ale stejně… „něco“ tu stále postrádám. Možná i díky zahulenému, napresovanému zvuku, který sice na fialkové vinylové edici zní o něco přívětivěji, než z CD verze, ale zas taková fajnovka to také není…

Najít tu správnou cestu do samotného nitra fialky je věc složitá, ba přímo nelehká. Krátká stopáž ani zdánlivá jednoduchost v tomto případě seznamovací proces paradoxně příliš neulehčují. Abych řekl pravdu, sám cítím, že ani po několikaměsíčním poslechu nejsou mé pocity na sto procent utříděné a neochvějné. Jednou mě totálně dostane, podruhé pouze propluje kolem. The Purple EP jsou standardní Down. Nic víc, nic míň. V porovnání s drtivou většinou současné scény vynikající, avšak stín vlastní minulosti bohužel nepřekračující. Pro letité fanoušky Down naprostá nutnost, bez debat. Ostatní, Down neznalí, by svou pozornost měli ale raději obrátit k albům starším, prověřeným a… kvalitnějším.