Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Němečtí Downfall Of Gaia (DOG) si už dokázali získat jisté jméno a zaslouženě i svůj tábor obdivovatelů. V kolekci jejich nahrávek můžeme sledovat vyrovnaný duel atmosférických, jemně snových pasáží s ostrými a vynervovanými momenty. Jejich pracovištěm je ponuré sklepení, z jehož okénka těsně pod stropem jsou vidět blankytná oblaka, letící ptáci, ale také tajemné prostory pod sukněmi procházejících dam.

S novým albem Silhouettes Of Disgust se po čtyřech letech vrací staré pořádky. Nepřekvapující materiál víc než kdy jindy žije z už dříve nastavených kulis, a pokud se snaží o tvorbu něčeho nového, tak jen hodně zlehka a ani si toho nemusíte všimnout. Nevadí, beru to jako něco co určitým způsobem funguje a z valné části to není třeba měnit. Ovšem potom je nutné si vědomě odříct překvapující odhalení a nová východiska. Skladby se sveřepě drží pevného rámce, bez kterého by se možná rozložily v neposlouchatelný binec. Takto se nám stabilně vrací nenápadité, ale lehce poslouchatelné melodie plynoucí z post-metalového generátoru, ševelí vzduchem a čekají na zlom, který přijde stejně zákonitě jako smrt. Razantní probírka strun vymete chrousti, možná se dostaví pár vydrnkaných tónů a potom vládu převezme náhlé zlo, jemuž tečou nervy.

Obě polohy nabízí málo překvapení, víceméně předpokládáte další vývoj. Pasáže uvolněného rozjímání spíš jen převalují použité nápady a jakoby se snažily natahovat drahocenný čas. O něco vzrušivější mi připadají ty ostřejší, které se nechají melodiemi jen zlehka omývat a víc hoblují. Zkrátka, bylo by chybou čekat výjimečné hráčské mistrovství nebo dosud neslyšené zkazky. Hudební motivy až na detaily recyklují průměrnost a spokojují se s osvědčenou metodou střídání rychlého, nervního blacku a pomalých pasáží postavených na melancholické atmosféře. Výjimky se najdou jako všude a tady bych vyzvednul chladně zuřivou Final Vows, která experimentuje s rytmem, vypouští lehce industriální bubliny a vůbec se zdá být něčím atraktivní. A vlastně i následující Unredeemable se povedla.

U DOG patří hysterický vokál k nejvýraznějšímu výrazovému prostředku, předkládá prazákladní emoci desky a kupodivu útočí víc než emotivní hloubání. Krom něj se na albu objevila i jakási Lulu, Lulu Black, která se objevuje ve skladbě Eyes To Burning Skies a dojemně pěje. Jestli píseň obohatila, nechám na vkusu posluchače, ale z mého pohledu je druhá polovina skladby (ta bez ní) mnohem lepší.

DOG se pohodlně usadili v pozici atmosférického giganta a z této pozice  jistoty vedou nenáročný, atmosférický monolog. Když o tom moc nepřemýšlím a album hraje ztlumeně na pozadí, tak se to poslouchá docela dobře. Je to taková atmosférická kulisa dotvářející určitou náladu. Jakmile se ale na album zaměřím hlouběji, začne mě po chvíli nudit a ztrácím koncentraci. Takže asi tak.