Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dream Theater - Black Clouds & Silver Linings

Dream TheaterBlack Clouds & Silver Linings

Michal Z21.11.2009
Zdroj: MP3
Posloucháno na: Sony CDP-315; Technics SA-EX140; Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Album plné dobrých momentů, ale i těch zlých, vyvolává spoustu rozporuplných emocí a jistě je jedno z nejkontroverznějších v diskografii Dream Theater. Chlapci stvořili skvostnější počiny, nicméně vysoký standard si drží stále. Album shazuje především nezáživnost dlouhých instrumentálních ploch.

Kompilátoři a manipulátoři prog metalu se na novém albu dokázali vytrhnout z přehnaných aranží a vystavování akademických nástrojových schopností a svoji tvorbu oprostit až co nejvíce k jednoduchosti. Celkový výraz je méně dravý, spíše se častokráte od metalu odklání do prog rockových decentních pasáží vypátraných dávnými Pink Floyd, či novodobými Porcupine Tree. Mike Portnoy drží svoje nutkání hrát komplikovaně a tluče především pro celek, stejně sympatický je i LaBrie, kterému snad zakázali výstupy do horních pater rejstříku. Album tak zní nečekaně kompaktně a lidsky. Dream Theater se typického výrazu nezbavili, jen jako by hledali vlastní grál mezi silou emocí a nutkáním být strojeně komplikovaný. Změny temp a nálad ve skladbách drží občas tradiční kadenci. Ústup z tvrdosti, naturalistický a přirozený projev oříznutý na minimální možnou mez v rámci DT, je současnou tváří hudebních workoholiků. Pravda, je pro příště co dopilovat, protože na rozlehlých plochách nejednou dochází k nezdravému nudismu.

 

K poslechu bych doporučil pořídit 3CD edici alba, kde kromě šestice slušných předělávek najdete album v instrumentálním podání. Někdo si možná řekne zbytečnost, ale právě tady je prostor pro vychutnání čisté hudby a zručnosti interpretů. Před oči tak vystoupí i nejméně nápadný baskytarista Myung. Pořád tvrdím, že když je něco geniálně a kvalitně zahrané s nadhledem, evidentní chutí hrát, nemusí z každého taktu chvístat originálnost. V tomto pohledu s albem nemůžeme být nespokojeni. Možná by Dream Theater prospělo, kdyby do svého vlastního státu vpustili cizí element – producenta. Prozatím duo Petrucci - Portnoy stačí, ale na novince už se jejich paličatost jeví jako nekontrolovatelná, bez správné zpětné vazby.

 

Úvod „A Nightmare To Remember“ obstarává monumentální intro, které přechází do intenzivního tepajícího bucharu, inspirace Death Magnetic čpí na hony daleko. Všechno je inteligentně zakomponováno a zabaleno silným příkrovem nápadů a zvratů. James stoupá chvílemi nahoru a mile překvapí, že svůj projev drží v lidských mezích a nesklouzává do bolestivých rejstříků. Tvrdé polohy jsou zarámovány jemnými prog pasážemi, jednoduchými plochami s akustickými kytarami, vázanými na vzletné melodické hitové chvíle. Kruh k počinům kapely z 90.let se uzavřel. Rytmika nijak neexhibuje, pevně drží důrazné tempo a klade tak k nohám velký prostor pro Petrucciho nekonečné sólování. To má občas příchuť psychedelie a kosmické rozlehlosti, ale trváním je neúnosně dlouhé. Trochu rapování je dopřáno i pánovi za bicí baterií, jako by LaBrie byl odkazován jen do pozice občasného nutného doplňku. Mnoho dlouhých minut se nedostane k veslu, což je na ploše šestnácti minut tristní. Ke konci se skladba zvrhne v docela ostrou sypačku, zakončenou stejnými inspiračními kořeny jako úvod. V „A Rite Of Passage“ se paroduje Alice Cooper. Především LaBrie svým zastřeným zpěvem, ale i hudební složka se snaží působit hororově. Skladba je zjemňována melodickými částmi až přeslazenými chvilkami či symfonicky stavěnými kameny. Pan Petrucci opět dlouhodobě sjíždí neúnavně trsátka na dlouhých, předlouhých plochách, dokud ho nesetře praštěnými rejstříky Rudess.

 

Velké vylehčení v baladické rovině splňuje v mých očích naprosto zbytečná a nudná „Wither“. Ničím nepřekvapí, pouze zmíněným zlidštěným LaBrieho projevem. Decentnost procítěně zhmotněná. Symfonické rejstříky mi zní podezřele levně, zde se Rudess příliš nevyznamenal. Naštěstí plouživé trápení netrvá drásavě dlouho. „The Shattered Fortress“ je další zpovědí Mika Portnoye, kde se vyrovnává se svým dřívějším problémem pohledu do prázdných lahví. Všechno se jeví v nejlepším DT pořádku, ale po dvou minutách opět plavu v „Death Magnetic“. Pravda jen na chvilku, ale vlákno se už táhne. Dramatická vřava stejně tak mnohostranný LaBrie boduje na celé čáře, pere se skvěle s cizími pocity. Procítěná „The Best Of Times“ je další intimní zpovědí a věčnou rozlučkou Mika Portnoye se svým otcem. Skladba se naštěstí rozveselí dle platných pravidel kanadských Rush. Místy hodně strnulé a nepůvodní. LaBrie doslova tápe. Nádherně se místy vynořuje mamutí Myung a raději sledujete jeho práci, než úsměvné rádoby symfonické pasáže.

 

Dream Theater nikdy časem nešetřili a dokazuje to i závěrečná nejdelší skladba „The Count Of Tuscany“. Úvodní více jak čtyřminutová exhibice mě míjí jako „n-tá československá superstar“. Dále se už vynášejí stejné karty, jako na předchozí ploše alba. Co trochu zaujme, je chytlavý refrén. Mnohaminutové cvičení a preludování instrumentů je tak nudné, až se snažím kouzelnými formulkami přivolat LaBriho, který tvrdohlavě nedostává prostor k nástupu. Hlavní úlohy se znovu na nekonečně dlouho chopí Petrucci, a pokud zde neusnete, tak už nikdy. Ne, prosím dost! Z letargie vytrhává akustické vybrnkávání od táboráku a maximálně civilní LaBrie. Pokud Vás unavil konec alba, doporučuji do přehrávače zasunout CD2 a odpálit si hlavu dávkou coververzí. Jako očistec působí monolit rockové hudby „Stargazer“ od Rainbow. LaBrie mě svým výkonem uzemnil, Dio z něj nikdy nebude, ale přesto iluze je to náramná. Další covery už jen na vlastní nebezpečí, bohužel DT jsou ve fázi, kdy se jim daří až neskutečně nudit a být nezáživný. Iron Maiden i trochu lituji, zde Rudessovi znovu selhávají ruce nebo hlava, jeho přešperkování skladby se moc nepovedlo.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky