Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Rok 2022 se začíná vršit velmi zajímavými novinkami, ale dnes bych tu měl ještě jedno jméno pro fanoušky doom metalu spadající do roku minulého. Kanadsko-americké duo Dream Unending svým debutovým počinem upomíná na staré časy ikonických alb Anathemy z dob, kdy kapela pila z kalichu dřevního doomu. Bavíme se o deskách Serenades, Pentecost III nebo The Silent Enigma. Vedle tohoto příměru bych zkusil zahrát i na tvrdší strunu, kdy se dostaneme docela blízko umění Disembowelment nebo Evoken. Pro letmou představu by to mohlo stačit. Celkově první deska dvou chlapíků zpoza oceánu posílá do dob, kdy se zkázonosnému stylu dařilo a zásadních desek na tohle téma se dá najít mraky.

Dream Unending v sobě míchají atmosférické a melodické skupenství doomu s jeho dřevnější a surovější podobou. Zařadit je jen na jednu nebo druhou stranu by bylo málo. Hudba zní stejně prostorově jako přízemně a svým způsobem primitivně. V podání Dream Unending je ale všechno takové váhavé. K etalonu žánru je vše v nejlepším pořádku, problém ale vidím v kompozičních dovednostech. Tady to hapruje. Někdy je to kostrbaté jako polská silnice. Z kapely to leze jak z chlupaté deky, což je vzhledem k žánru správně nastavený tempomat, ale tady se to má tak, že se kolikrát schyluje k něčemu velkému, což trvá tak dlouho, až z toho sejde. Jako by kapele sem tam vypadl smysl pro gradaci. A někdy je to zase naopak, překvapí náhlý zlom a zase je to takové podivné... Chtělo by to trochu vycentrovat. Takže ano - hlavní doomové parametry jako pomalé tempo, smutek a bezvýchodnost jsou přítomny, ale brát je vážně je na Tide Turns Eternal někdy docela šichta. Přitom deska nabízí některé opravdu krásné momenty v podobě melodií, ale je to skoro bez emocí. A ty jsou přece potřeba. Dream Unending zaimponují pár povedenými momenty, ale ty bych spočítal na prstech jedné ruky. Je to věčný souboj mezi krásou a těžkopádností, která tam taky sice patří, ale neměla by být tak očividná.

Kdybych měl něco vyzdvihnout nad ostatní, určitě zmíním vokál. Je ukázkově záhrobní, v podstatě kanál, Justin DeTore má v krku velmi nehezkou infekci. Když zůstaneme na povrchu a omezíme svůj příjem na fakta, musíme být spokojeni. Dream Unending symbolizují doom metal a vlastně tak činí poměrně ideálně. Vysílají signály do míst, kde chcípl veškerý život a snaží se pojmenovat to pusté a krajně nepříjemné co možná nejstylověji. Kolem se odehrávají významné momenty, všímám si jich, vítám je, protože k doomu prostě patří, ale má to pořád jeden háček. Ten povrch má možná hezký vzhled, ale uvnitř je to trochu boj. Materiál alba na mě až moc často působí víc na sílu než přirozeně. A jsme rázem u hlavního problému Dream Unending. Kapele to skladatelsky skřípe, to doomové menu se dá baštit, ale ovoce ze ztraceného ráje přece jen chutná jinak, libověji.

Tide Turns Eternal není špatná deska, je ale nepřesvědčivá. Takový polotovar z krásné podzemní krypty. Zářným příkladem budiž skladba, která má stejné jméno jako sama kapela. Epická tryzna, nejdříve po krk zavrtaná v zemi, hutná a majestátní věc. Postupně se rozjede do slušných obrátek, vrchol skladby je na spadnutí, ale místo něj přijde ostrý zlom (v čase 4:17), který působí jako pěst na oko a na spadnutí jsem spíš já z toho šoku. Jako by se najednou hrálo z úplně jiného prostoru, brnká se na lehkou prosluněnou atmo strunu a někde z mráčku nám kyne božský hlas. Potom se skladba zase rozjede a na konci dojde k něčemu, co by měl být melodický vrchol písně. Já se však už z toho šoku nevzpamatoval a nějakou gradaci už vůbec nevnímám. Je pravda, že kapela na prolínání jednotlivých motivů staví, nespokojí se jen s jedním ústředním a snaží se vést další linie příběhu. Někdy se to daří, někdy zase ne.

Máte-li rádi doom, určitě debut Dream Unending doporučím. I přes moje výtky si k této desce lze najít snadnou cestu. Je třeba si vážit práce i projevených ambicí, ty kapela evidentně má. Pokud zapracuje na jejich servisu, může z toho být jednou velmi slušná věc. Tide Turns Eternal je albem pro ctitele doom/deathových tradic a hrubší zacházení celkově. Žádné pomněnkové oči spoře oděné víly na kraji lesa, ani tuna kláves pro pocukrované oboupohlavní prince. Nic takového. Jen poctivost a dřevní přístup. Navíc zopakuji, že deska v sobě cosi má, jen se jí to dle mého nepovedlo úplně prodat. Potenciál je výš, než aktuální stav.