Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

S pořízením aktuálního splitka Drom jsem chvíli váhal, i když na základě dojmů z předchozí gramodesky „Hectop“ mělo být všechno jasné a snadné. Odrazovala mě druhá strana, kterou Moro Moro Land naplnili pouhými 8,5 minutami (!) zcela tuctové a zvukově bídné muziky, a rovněž provedení samotné edice, která tak nějak neodráží tu skutečnost, že se na ni skládala slušná řádka podzemních vydavatelů. Obojí nadále platí, a i když to možná nevypadá, nemám z toho radost.

Strana Drom je delší, propracovanější, přemýšlivější a o něco málo tišší. Výrazu kapely opět dominují kytary, posazené celkem daleko od sebe, přesto vzájemně svázané a tvořící slušnou porci emotivní muziky. Neodvážil bych se tvrdit, že stejné či podobné postupy jsem za posledních několik let neslyšel v mnoha bleděmodrých variantách (třeba u ISIS nebo domácích Lvmen), ale smířím-li se s faktem, že Drom neinovují, nadále zbývá pocit čehosi silného a rezonujícího uvnitř mne samotného.

Pro někoho překvapením může být větší než malé upozadění vokálu, který jen s námahou vylézá zpoza kytarových ploch a své expresivně pojaté sdělení, kterému tak jako tak není rozumět ani slovo, předává kdesi vzadu posluchačům s větší fantasií, než je ta moje. Pro ty ostatní jsou tu texty a krátká úvaha o nenažranosti lidstva, obojí v angličtině na obálce vinylu, v češtině a v mnohem čitelnější podobě potom na Bandcampu kapely.

Druhá strana desky je bez obalu řečeno slabá. MML jsou ve fázi, kdy hodně hlasitý, zkreslený a ukřičený hudební buldozer považují za jedinou a pravou cestu, kterak předat světu svůj pohled na věc. S lítostí přiznávám, že moje roky pokročily a už nejsem ve věku, kdy bych si dokázal tento přístup spontánně užít. Navíc se MML nijak neodlišují od dlouhého zástupu stejně znějících a obdobně naivních kapel, z nichž jen malé procento pochopí, že vysoké volume a booster na kytaře nenahrazuje hudební myšlenku. A ten zbytek prostě zanikne.

Mám-li být upřímný (především sám k sobě) a odpovědět si po pravdě na otázku, zda je tato deska počinem alespoň průměrným, odpovídám ne a dodávám, že je to škoda. Drom hudebně přijímám, a to i přes to, že jejich černobílé rozdělení světa prezentované v úvahách za texty nesdílím, MML jako ztrátu času odmítám a vracet se nebudu. O edičním zpracování gramodesky už tu řeč byla. Při pohledu kolem sebe a srovnání s tím, kam až lze při troše snahy, fantasie a nezbytných financí dojít, nelze tohle zpracování zařadit nikam jinam než na chvost.