Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

O kapele Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip jsem toho napsal už poměrně dost a jak se zdá, ještě nekončím. A když se tak dívám mezi reportáže – má poslední byla právě z jejich koncertu. Ne, že bych od té doby na žádné akci nebyl, ale plnohodnotně jsme vnímal pouze tuto. Nicméně dnešní koncert nebyl jen o nich, ale především o pořádajících Drom a také o kapele Kannout. V neposlední řadě nesmím opomenout i lokalitu koncertu, kterou se stalo komunitní centrum Klinika.

Nejspíš víte, nebo jste z různých koutů zaslechli, co to Klinika je. Pro zevrubné připodobnění můžu snad říct, že jde o squat, který funguje tím správným směrem. Ano, je to obydlená ruina, ovšem zde funguje elektrika a další náležitosti. Nemám problém tyto místa navštěvovat a nevadí mi se bavit s lidmi, kteří těmto iniciativám hoví. Jenže osobně bych v něčem takovém žít nedokázal. Nejde o určitou samostatnost, kterou tito lidé musí mít, ale o určité pohodlí. Obyvatele zdejšího domečku jste totiž poznali i když vám stál za zády. Ono, když spíte v zatuchlém prostředí, tak se ten odér tak nějak přenese i na vás. Tolik k osvětlení. Za další mi přijde líto, že se vkládá obrovské úsilí do všelijakého vybavení a třeba na baru byl opravdu bohatý výběr nápojů a tak, ale na pytlík sádry nebo cementu už se peníze nehledají a pak ten vnitřek vypadá, tak jak vypadá. Je určitě fajn vidět, jak se ti lidé mezi sebou častují. Jak jsou všichni na dobré vlně nálady, jak si poklidně grilují a tak dále. Ale to prostředí… zjevně jsem kapitalisticky zhýčkaný parchant. Myslete si, co chcete. Ale o Klinice tento článek není. Ten je o koncertu trojlístku kapel, které spojuje svérázný pohled na žánr, jenž hrají.

Jako první se zhostila zábavy kapela Kannout, která dorazila z Jihlavy. Jejich jméno jsem do této chvíle vídal jen z plakátů, ale do uší se dosud nedostalo. Ponejprve překvapil dobrý zvuk, který bych v takovém místě asi nečekal (a to platilo po celý večer). Poté zaujala svérázná muzika, které dominoval ženský zpěv. Těžko nazvat žánr nějakým vhodným štítkem, ale spojení alternativní post-rock je myslím dostatečné. Zajímavé nápady v dějových linkách, chytlavé pasáže (hlavně basa měla výrazný podíl na udržení pozornosti) a pak originální zpěv s texty, jejichž poselství jsem sice asi úplně neporozuměl, ale vnímám to jako určité hrátky s emocemi. Jak tak nad tím přemýšlím, možná šlo i o emocore. Existuje něco takového vůbec? Každopádně Kannout byli skvělí a na začátek perfektní. Jistě se jim nebudu vyhýbat.

Následně se zábavy zhostil již výše jmenovaný ansámbl Olaf Olafsonn And The Big Bad Trip. Aktuálně v dosti experimentálním složení, neboť na podiu přibyl další člověk, kterým byl klávesista. Ten mnohé skladby ozvláštňoval psychedelickými vyhrávkami a jinde zas náležitě zahustil, či jinak přikrášlil patřičné pasáže. Velmi zajímavé a působivé spojení. Hrálo se z posledního alba po určitých sekvencích. Zazněl kousek jara, pak hned rozverný podzim a nakonec se vrcholilo zlou a blackovou zimou. Jako vždy, vše naprosto famózní a strhující. Tuhle kapelu bychom měli hýčkat, ale to už jsem beztak někam psal.

Závěr tvořila banda Drom, která využila i možnost projekce. Ta nesla podobu, která byla totožná grafice z poslední desky Tady Bůh není, ze které se hrálo. Podle spolunávštěvníka Coornela došlo k přeházení playlistu, ale přesto byla deska odehrána snad celá. Za sebe nemohu sloužit, neboť desku jsem dosud neslyšel, přesto jsem s ní odcházel pod paží, neboť ono vinylové zpracování nabízí příjemný fetiš. Každopádně hutná dávka zatěžkané muziky fungovala ihned. Možná už jsou tyhle žánry přeposlouchané a svým způsobem i vyčerpané, ale když se najde kapela jako Drom, která prostě umí, výsledek zní jako hrom. Živě se pak jedná o obrovský proud energie, který vás dostane od první skladby. V tu chvíli jste v transu a hlodáte kapele z dlaně. Vážně silná kapela tihle Drom.

Nakonec nás rovněž trochu vyškolila chaotičnost Kliniky. Neboť na vchodových dveřích byl nápis východ přes zahradu, ale přes tu změť všemožných plakátů, samolepek, či jinak umístěných hesel a nápisů to na první pohled nebylo zřejmé. A tak jsme po paletách tvořící schody vyšli do zřejmě původního okna, abychom pak po paletách tvořící schody zase sešli na zem vnitrobloku. Já teda věřím, že důvod tohoto svérázného vchodu/východu má své opodstatnění a že se snad skutečně nejedná o původní okno. Protože bourat horní překlad a stavět k tomu schody je trošku na pováženou. Ale jak říkám, třeba jsem ten stavební záměr jen blbě odhadl. Každopádně pokud někdy na Klinice bude něco dalšího, co mě zaujme – s návštěvou váhat nebudu.