Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí
Drom / Moro Moro Land - split

Drom / Moro Moro Landsplit

Jirka D.5.8.2014
Zdroj: černá 12" gramodeska běžné váhy v rozkládacím foldover obalu řezaná na 45 rpm
Posloucháno na: Ortofon 2M RED / ProJect XPression III / ProJect Phono Box SE II pre-amp / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Kytarová rozvaha vs. prvoplánový kravál

S pořízením aktuálního splitka Drom jsem chvíli váhal, i když na základě dojmů z předchozí gramodesky „Hectop“ mělo být všechno jasné a snadné. Odrazovala mě druhá strana, kterou Moro Moro Land naplnili pouhými 8,5 minutami (!) zcela tuctové a zvukově bídné muziky, a rovněž provedení samotné edice, která tak nějak neodráží tu skutečnost, že se na ni skládala slušná řádka podzemních vydavatelů. Obojí nadále platí, a i když to možná nevypadá, nemám z toho radost.

 

Strana Drom je delší, propracovanější, přemýšlivější a o něco málo tišší. Výrazu kapely opět dominují kytary, posazené celkem daleko od sebe, přesto vzájemně svázané a tvořící slušnou porci emotivní muziky. Neodvážil bych se tvrdit, že stejné či podobné postupy jsem za posledních několik let neslyšel v mnoha bleděmodrých variantách (třeba u ISIS nebo domácích Lvmen), ale smířím-li se s faktem, že Drom neinovují, nadále zbývá pocit čehosi silného a rezonujícího uvnitř mne samotného.

 

Pro někoho překvapením může být větší než malé upozadění vokálu, který jen s námahou vylézá zpoza kytarových ploch a své expresivně pojaté sdělení, kterému tak jako tak není rozumět ani slovo, předává kdesi vzadu posluchačům s větší fantasií, než je ta moje. Pro ty ostatní jsou tu texty a krátká úvaha o nenažranosti lidstva, obojí v angličtině na obálce vinylu, v češtině a v mnohem čitelnější podobě potom na Bandcampu kapely.

 

Gramodeska

 

Druhá strana desky je bez obalu řečeno slabá. MML jsou ve fázi, kdy hodně hlasitý, zkreslený a ukřičený hudební buldozer považují za jedinou a pravou cestu, kterak předat světu svůj pohled na věc. S lítostí přiznávám, že moje roky pokročily a už nejsem ve věku, kdy bych si dokázal tento přístup spontánně užít. Navíc se MML nijak neodlišují od dlouhého zástupu stejně znějících a obdobně naivních kapel, z nichž jen malé procento pochopí, že vysoké volume a booster na kytaře nenahrazuje hudební myšlenku. A ten zbytek prostě zanikne.

 

Mám-li být upřímný (především sám k sobě) a odpovědět si po pravdě na otázku, zda je tato deska počinem alespoň průměrným, odpovídám ne a dodávám, že je to škoda. Drom hudebně přijímám, a to i přes to, že jejich černobílé rozdělení světa prezentované v úvahách za texty nesdílím, MML jako ztrátu času odmítám a vracet se nebudu. O edičním zpracování gramodesky už tu řeč byla. Při pohledu kolem sebe a srovnání s tím, kam až lze při troše snahy, fantasie a nezbytných financí dojít, nelze tohle zpracování zařadit nikam jinam než na chvost.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky