Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Gedankenkarussell je po technické stránce bravurně zvládnuté dílo. Fakt, že všechny nástroje obsluhuje jediný muzikant a úroveň s jakou plní desku hudbou, činí ze třetí sólovky Kerima Lechnera pozoruhodné dílo. Tento sympatický projekt sleduji od začátku a stále mi dělá radost, byť prog-metal načichlý deathem poslouchám skutečně jen rekreačně. Sepsání recenze na mně cizí žánr je celkem výzva, nicméně v případě všestranně nadaného rakouského instrumentalisty a především profesionálního bubeníka, se rád hecnu.

Ještě před tím, než se Krimh prosadil jako ranař u Decapitated a později u Septic Flesh, rozvíjel svou vlastní tvorbu, která je směsí různých metalových žánrů. I když jsou hudební díla v zásadě nezbadatelná a jen tvůrce ví, co která nota znamená, pokud vůbec, tak na povrchu se Gedankenkarussell nejeví jako velké překvapení. Po všech stránkách klasický Kerimův rukopis je chutnou krmí pro metalisty, kteří hledají svižnou hudbu, dravé bicí a industriální kytarové riffy. V exponovaných pasážích dokáže z nástrojů ždímat maximum a zdánlivě primitivní bzučení kytar osvěžit citem pro detail.

Hlavní doménou jsou zde bicí a ty je třeba pochválit za dobrý vkus a pointu. Kerimova hra je v mnoha ohledech old-schoolová a těží hlavně ze základních principů. Místo složité rytmiky, typické pro djent a fusion, zdobí skladby beaty vnímavé vůči dynamice skladeb. Převážně jde o různě rychlé sypačky, ale dost prostoru mají i jemnější pasáže.

Novum, které deska přináší, je vokál a hostujících zpěváků je tu rovnou pět. Zpěv dodává kompozicím na pestrosti a hloubce, bohužel mé nadšení pro extrémní práci s hlasem už zdaleka není tak benevolentní jako dřív a některé chrapláky mi ve skladbách vyloženě překážejí. Ne že by s hudbou nesouzněly, spíš si je nedokážu užít a ocenit je. Krimh nasává inspiraci napříč celým světem extrémního metalu, a tak jednička The Harm, hlavně díky barvě hlasu a frázování až příliš jasně odkazuje ke Katatonii. V mezihře páté Nothing možná vzpomenete na Dimmu Borgir. Poslední kus Enter My Inner Void zavoní po Septic Flesh, ale tady vane vítr přímo od zdroje, protože na orchestrálních aranžích spolupracoval Christos Antoniou osobně. Zaznamenal jsem i náznak Madder Mortem a… tolik k dojmologii.

Příznivci instrumentální hudby nemusí klesat na mysli, na ně bylo pamatováno se speciálním mixem desky bez zpěvu. Poctivých čtyřicet minut si tak můžete zpestřit srovnávacím poslechem. I při takové délce není problém se zaposlouchat, čas letí a tři opakování, jak malovaný, jsou ve vyřízeném cobydup. Krimh se do vytyčeného úkolu položil duší i tělem a jeho jméno si jistě zaslouží vejít do dějin metalu. S elánem zahráno, vlastním nákladem vydáno. Příště bych si přál ještě víc momentů, kdy se vám hudba dívá do duše a dílo bude dokonáno.