Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Ukrajinští Drudkh platí dnes už za veterány atmo blackového ranku. Přes dvacet na scéně, na kontě třináct alb, reálná a velmi výživná čísla. Ačkoliv kadence alb od roku 2012 nabrala rozvážnější rytmus, pořád jsou Drudkh vítanou zárukou. Ta melancholie vpletená do ostřejších kontur je dnes o to bolestivější, že poslední tři roky je jejich rodná země tvrdě zkoušena. I když jsem se nikdy nepřistihl, že bych si u ukrajinských kapel významně spojoval atmosféru jejich desek vydaných v posledních měsících s válkou, která na jejich území probíhá, tak u Drudkh a Shadow Play (tentokrát zůstanu u anglické verze názvu) to přišlo samo. Trasu a alba kapely sleduji od počátků, ale nenazval bych se velkým fanouškem. Spíš jsem ten, kdo to zpovzdálí bedlivě sleduje a snaží si zachovat přehled. A protože jsem léta na podobné vlně, respekt pak přichází sám.

Přistupme ale k albu číslo třináct, k Shadow Play. To je pro mě klasikou Drudkh ve smyslu stylového zabarvení a celkové melancholie nahrávky. Pak už záleží na tom, jak hluboce deska bodne a jak se vryje do paměti. A tady jsem velmi spokojený. Opakuje se, jak pomalu Drudkh odkrývají své skladby, které na začátku zní trochu ostýchavě a až po několika posleších začnou vyjevovat své původně skryté krásy. Jako pokorní malíři nálad. Velmi opatrně rozšiřují svoje spektrum, které se napřed zdá typicky zastřené a ne zrovna přitažlivé. Drudkh nikdy neohromují na první dobrou, ale budují svou atmosféru od základu. Nepřehánějí to s proměnami temp ani nálad. Jen hledají správná místa, kdy té své zemité nostalgii dopřát víc vzdušnosti a chuti se proletět krajinou. Ta ukrajinská je poněkud zjizvená a do Shadow Play jako by se tohle všechno promítalo. Ta hra se stíny má svou spojitost se zemí, kde jsou ty stíny a bolest momentálně tmavší a člověk to celé vnímá citlivěji. Na novém albu Drudkh to takto skutečně pociťuji a je to zcela nenucené. Kapela to sama nabídne a řekne svou poctivou muzikou.

I když to řekne musíme brát s rezervou. Oni toho Drudkh příliš nenamluví. Za ně hovoří výpravná chuť se podělit hudbou. Shadow Play tvoří šest skladeb a ani jedna nejde pod šest minut. V úvodu nás kapela jen lehce pošimrá a nechá nás chodit lesem, abychom si uvědomili sílu samoty, ať už ji bereme z jakéhokoliv úhlu pohledu. Může to být ztráta, stejně jako vytoužená procházka přírodou po delší době, protože jim doba zkrátka nepřeje. Až od druhé skladby April se Drudkh skutečně spustí. Otevřou stavidla emocí a svých epických pohnutek. Kdo v tom najde kus naděje, je tu také vítán, protože Shadow Play se v depresích nebrodí. Jen jimi svou hudbu lemuje. Hraje si s pocity a se svými stíny. Se dny, které začínají i končí trochu jinak. Já na novince slyším chuť se poohlédnout do minulosti, nasát znovu ten štiplavý nádech starobylé epiky, ale bráno z pohledu dneška. Vemte si takovou Fallen Blossom. Zrovna v ní jako bych cítil staré Drudkh, kteří to umí hrnout a přitom naléhavě šířit vzduchem přirozenou touhu se o vše dělit.

A není to jen tohle místo, které mi připomene, že tentokrát se Ukrajinci víc ohlížejí. Nedělají to ovšem v křeči a s neodkladností. Oni jen mísí své nálady a procesy, ve kterých jsou si naprosto jistí. Sami ví, že v některých pasážích vyzní trochu víc v rovině, ale nikdy to není na dlouho. Tedy pokud jde o novinku. Shadow Play je kouzelná melancholie, ve které se ukrývá opravdu hodně. Drudkh nejsou unavení, ale mají toho hodně co říct a pojetím, jaké si osvojili pro své nové album mě dostávají. Znovu mi potvrdili, že i když se může zdát, že kapela už nemá čím překvapit, tak nahraje album, které i po letech vykouzlí úsměv na tváři, protože zkrátka trefuje hřebíček na hlavičku. A to téměř ve všem. Jo, přesně tento dojem mám z Shadow Play. Jeho náplň je silná, uhrančivá a to si myslím, že jsem pořád ve fázi postupného objevování. S Drudkh je to vždy na delší čas, ale už teď vím, že Shadow Play je skvělá věc.