Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Začít recenzi debutní desky Dustborn prohrabováním se v historii kapely znamená nakálet si do vlastního hnízda, protože všechny zprvu snadné stopy vedoucí k Desire for Sorrow (TADY jsem o nich nehezky psal) se začínají brzo zamotávat. Kapela začala fungovat v roce 2017 a iniciovali jí bývalí členové DfS, kteří podle mého názoru pouze založili paralelní protestní linii a hned v úvodu mě napadá otázka proč? Proč tříštit energii mezi dva projekty, které nota bene nehrají nic zas tak zásadně odlišného (klávesový metal, tu spíše black, jinde zase death), když by šlo směřovat veškerou snahu na projekt jeden a zkusit konečně vybřednout z té průměrné české kaše?! Nemáte občas pocit, že se ve všech těch kapelách, bočních projektech a nových kapelách vzniklých na troskách tři roky starých kapel začínáte ztrácet?

Další potíž pro jedince, kterému je krátká historie a kapelní pletichy v paži, jsou promo fotky, které by (jaké překvapení...) chtěl nebohý recenzent připnout do recenze. Většinou se na nich vyskytuje šest členů, ale v bookletu CDčka jich je na fotce jenom pět. Zábavnou se pak zdá informace o sestavě, která desku nahrála, protože tam jsou jen čtyři jména a pak řádka hostů. Já vím, možná vám to připadá, že se tu přehrabuju v nesmyslech, ale opravdu jsem ze staré školy a mám rád, když vím o kapele takové ty základní věci – kdo v ní hraje, kdo ne, kdo tu desku nahrál a proč na fotce v desce je to jinak než v textovém doprovodu. Pro mě je to zmatek, který je první informací o tom, že všechno to další už z principu nemůže být dobré.

To všechno další je dvaatřicet minut metalu na pomezí blacku a deathu s klávesami, které mě neprovokují tolik, kolik jsem si před poslechem myslel. Tím rozhodně netvrdím, že máte před sebou soudobou desku a že klávesy, potažmo jakákoliv další elektronika, přinesou svěží vítr do zatuchlých vod domácího klávesového metalu. Kdepak. Úvodní song jakoby vypadl ze šuplíku Dimmu Borgir s letopočtem konce 90. let, tedy z období desek Enthrone Darkness Triumphant až Puritanical Euphoric Misanthropia. Je to ostatně nejsilnější vliv, jaký na desce zaslechnete a místy se budete červenat až na pr na tváři, jak silně se tahle severská formace propsala do zvuku Dustborn. Z toho pak zcela přirozeně vyplývá řada nepříjemných otázek o důvodech, příčinách, kvalitách, smyslu takového počínání. Ale budiž, taky mám svoje ideály.

Dustborn lze objektivně připsat k dobru fakt, že tohle album neuráží a poměrně svižně se sype vpřed. Bez hluchých a zatuchlých míst, bez přešlapování na fleku. Má elán, má drajv a jedinou výjimkou je skladba Only Memories Survived, která oproti ostatním představuje hodně slabý odvar a zachycuje kapelu skladatelsky vyčerpanou. Většinu hracího času ale album osciluje mezi rychlými, blackem vonícími pasážemi, které prostřídává pomalejšími, spíše death metalem inspirovanými částmi, které by ale zlí jazykové označili za houpavě nu-metalové a přišili třeba ke KoRn (ostatně ladění vícestrunné kytary je přesně z toho ranku, zkuste hned první River Stained Red). K tomu klávesy epického rozměru, které někteří rádi označují za symfonické, aby událostem dodali na důležitosti a velkoleposti. Ne, ta tam není a se symfonickou hudbou toto nemá společného nic, stejně jako s Emeperor nebo Septicflesh, ku kterým mám pocit, že kapela dost okatě vzhlíží. Rychlý průlet celou deskou pak znamená závěr celkem rychle a snadno zapamatovatelné šablony, ve které se Dustborn točí pořád dokola a nic nad její rámec nepřináší. Takový metalový kolovrátek.

Zvuk desky je potom naprosto sterilní, ale podle soudobých měřítek více méně v pořádku. Je sice přehulený za hranici pohodlného poslechu, ale po pravdě jsem nic jiného ani nečekal - sražená dynamika pak samozřejmě zabíjí jakákoliv možná překvapení, třeba když se ve čtvrté Age of the Serpent ozve nařvaný cosi jako sbor a vlastně není skoro slyšet. Nebo když ty rádoby symfonické pasáže mají skladbu posunout kamsi výš a znít honosněji, a ony se pouze utopí v tom hluku okolo. Není to zábavné, je to jenom smutné. Jinak mě ale zvuk svou čistotou a přehledností spíš překvapil, což ale neznamená, že se něčím podobným chci živit každý den. Ani náhodou. Grafika titulního obrázku je dle mého soudu směšná, ale komu na tom záleží? Průměr, spíš lehce pod. To je maximum, co lze z desky, jako je tato, vymáčknout, když budete hodně chtít.