Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dying Passion - Transient

Dying PassionTransient

Victimer25.3.2014
Zdroj: CD digipak (EPR079)
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Nové album DYING PASSION přitahuje svým příběhem a hlavně svou počáteční nepřístupností.

DYING PASSION mají svůj rukopis, mají zažité jak nakládat s tím, co chtějí sdělit a jejich nahrávky budí očekávání. Se vší melancholií, smutkem i nadějí, jež s sebou jejich hudba nese. Konec listopadu byl ve znamení nového alba "Transient", které pojí koncept špatných rozhodnutí, falešných euforií a pozdního zařazení zpátečky ze života v klamu. Někdy se to na člověka nahromadí, dostane se mimo reál, i když si to nepřizná. Důležité je, že DYING PASSION se mimo nedostali a tváří se výživně. Bavíme se o ústředním tématu novinky a bavíme se také o tom, jak se s ním kapela vypořádala po stránce skladatelské.

 

Sice jsem krapet postrádal tu nadšenou náladu spuštěnou kolem reakcí na "Amplify", ale rád tohle album mám a občas se k němu vrátím. Slovo občas je docela důležité. Končí druhý měsíc od doby, kdy jsem si aktuální "Transient" pořídil, a je stále jednou z mých nejhranějších věcí. Pokud ve vztahu k této placce skutečně něco funguje, tak je to posluchačova zvědavost, kterou "Transient" probouzí, ale přitom se pořád někam schovává před světlem. Je taková nevinná, možná plachá a zaručeně ne unáhlená. Tak trochu kopíruje kresbu na obalu, kde se sedící panáček choulí v rohu místnosti a nemá chuť říct vše své trápení první větou.

 

Po hudební stránce se DYING PASSION na novince tváří hodně rozevlátě, i když je pojí tradiční melancholický přístup v kombinaci s cáry doomových chmur, rozervaným rockerstvím a vzdušnou atmosférou. Jako by zpočátku nešli uchopit a bez pomocných berliček je stejně tak tradiční chování konzumenta. Je nesvůj. Osobně jsem si tento pocit velmi užil. Přijít tomu na chuť, dostat se pořádně dovnitř, dotknout se pravé podstaty alba. Snad se to povedlo. Ona rozevlátost je totiž jen povrchním dojmem. "Transient" se jako nit táhne posmutnělá nálada přesně v duchu tématu alba a když se na okamžik zdá, že je pryč, je to jen jakýsi druh nesoustředěnosti, protože se rázem vrací. Je pravda, že DYING PASSION jsou už takoví. Pořád totiž platí, že jejich hudba občas zavede do míst, kde člověk zůstane trochu viset v prostoru, hledí do zdi a neví kudy dál. Nakonec je ale včas probrán z letargie a nasměrován na správnou cestu. Chvíli obyčejní, chvíli neuvěřitelní - DYING PASSION.

 

 

"Transient" má specifickou atmosféru, kde zamračenou oblohu rozhání lehká a vkusná elektronika, pro kterou mám slabost. Kompozičně jsou DYING PASSION odvážní, jdou na to zeširoka a jestli mi dodnes některé tahy štětcem během těch čtrnácti kousků (což dnes neznamená nutně mnoho) unikají, tak komplet je povedený. Když pominu vydařený digipak, za vydařené musím považovat hlavně album samotné. Je to nahrávka, která časem mění svou tvář a to je maximálně uspokojující. Trápit se s partou fajn písniček na jedno použití nikoho nebaví. S "Transient" jsem se sžil, samozřejmě po svém, ale daří se nám dobře. Poznal jsem jej blíž, snažím se vnímat jeho vnitřní svět. Je to přirozená deska bez příkras, má silné momenty, pár slabin a je neskutečně nakažlivá. Jo, tohle je zábava na úrovni.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky