Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Dynfari - Myrkurs er þörf

DynfariMyrkurs er þörf

Sorgh27.11.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC, Samsung A3
VERDIKT: Našel jsem příjemný kompromis mezi syrovou, studenou energií a uklidňující atmosférou končícího dne. Jmenuje se Myrkurs er þörf a nahrála jej islandská skupina Dynfari. Kdo je nezná ať zvedne ruku...

Pro ty poctivé co se hlásí, ale i pro ty, kteří se nepřiznali a tíží je to na duši, provedu lehké shrnutí jejich biografie. Dynfari až na bulharského basáka Martina pocházejí z Islandu, který se na jejich hudbě logicky výrazně podepsal. Datum jejich vzniku spadá do roku 2010 a současná Myrkurs... je jejich pátou dlouhometrážní deskou. Jinak jsem o nich moc zajímavostí nenašel. Jedině snad to, že Jóhann Órn, což je kapelní mulstiinstrumentalista, odjel v roce 2015 koncertní turné po Spojených Státech a Mexiku s Negura Bunget coby kytarista a zpěvák. Možná právě tehdy o Dynfari uslyšel v sousedním Rumunsku jejich současný basák Martin Tsenov... Koho by kapela zajímala víc, může se podívat na jednu naši starou recenzi, která se věnuje jejich druhému albu.

    
https://www.echoes-zine.cz/files/editor/Victimer/dynfari2.jpgKdyž jsem začal album naposlouchávat, necítil jsem víc než jen slabé vzrušení. Nepřišlo mi, že by Dynfari přišli s něčím velkolepým, co by si zasloužilo nějakou výraznější reakci. A tenhle pocit přetrvává, ovšem zároveň se zjištěním, že cokoliv nabubřelého a megalomanského by bylo ke škodě věci. Myrkurs... stojí na pevných nohou držených jistotou, že s takto vyzrálým materiálem nelze propadnout sítem času a nezanechat ani stopu. Je vyvážené, uleželé jako sejra a má v sobě podivný klid, který ne vždy koresponduje s tím, co člověk slyší. Nazvat jejich hraní black metalem v současné době nejde bez výhrad a srovnání věcí na pravou míru. Určitě tam někde ten prapůvodní kořen je, ale mnohem výrazněji se projevoval na starších nahrávkách. Jak léta běžela, vývoj neustrnul a od předminulého alba The Four Doors Of The Mind se jejich styl vydal více cestou atmosférického metalu, který sice občas škrábne špinavým nehtem, ale vzápětí vás po čerstvé ráně pohladí chladivá hebkost padající mlhy.

 

Táhlé kytarové plochy čerpající inspiraci v post-metalu mají hypnotický vliv, ne vždy uklidňující, ale také mající daleko k nějakému běsnění. Kapela se v prvé řadě snaží vyvolat atmosféru, kterou mají od narození v krvi. Někdy je kvůli ní potřeba trošku plesknout svini po zadku a zatočit rodeo, ale další pasáže ukazují, že to není jediná cesta lemující kontury této nahrávky. Dynfari nemají daleko k vikingskému metalu, který z blacku notně láduje kanón, ale pravá černota to není. Spíš jde o přírodní rozjímání, kterému sluší jak slunečno tak zataženo.

 

Asi každého napadlo, jestli by bylo možné Dynfari přirovnat k jejich slavnějším bratrům Sólstafir. Na to není úplně snadná odpověď. Přímé, konkrétní znaky, na které by se dalo sáhnout tu chybí, ale nejde ignorovat podobně melancholická nálada, díky které jdou obě kapely po stejné straně kopce. Ten islandský duch nejde zapřít. Určitá podobnost by se dala najít i ve vokálu, ale hudebně se Dynfari se Sólstafir rozcházejí už v základním táboře. První jmenovaní jakoby nechtěli zcela opustit metalovou stáj, zatímco ti druzí jsou z ní už napůl venku. Možná proto u nich ta vokální hysterie, jakoby nevěděli, kam patří - ven, nebo ještě dovnitř?

 

Nemůžu popřít, že se mi album trefilo do nálady. Počasí zebe, a tak mi není proti srsti si uvědomit, že někde je ještě větší kosa. Trošku pikantní je pak včerejší recenze na Sólstafir. To není náhoda, nesmí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky