Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Echoes - The Pursuit

EchoesThe Pursuit

Jirka D.29.5.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC v práci / Evolve Blues R222
VERDIKT: Neinvenční, ale řemeslně dobře zvládnutá nahrávka

Pro dnešek se přesuneme do království za La Manchským průlivem a konkrétně do Winchestru, kde od přelomu desetiletky funguje kapela Echoes, která letos v březnu vydala svou první dlouhohrající desku. Na své si přijdou příznivci post rockových horizontů a emočně vypjatého zpěvu, což zavání jistou trendovostí až laciností a – bohužel – ona ta produkce Echoes trendová je celkem dost.

 

Pokud si představíte typické součástky podobných žánrů, v základu tvořené posloupností především na kytarách založených momentů (které kdosi výstižně popsal jako „před bouří“, „bouře“ a „po bouři“), vytvoříte si dost jasnou představu o tom, jak muzika Echoes funguje. Kapela beze zbytku přejímá zažité standardy a přemýšlení nad možnými cestami vývoje nechává jiným, čímž sice sama sebe diskvalifikuje z role žánrových tahounů, ale i dobře odvedené řemeslo může mít svou váhu a důstojnost.

 

A ona ta deska jistou váhu má. Kytarové party jsou napsány slušně a vygradovány až za horizont, umí se pohybovat v mezích slušnosti a ctít dobrý mrav. Bicí nijak nepřekvapují, albu dávají pevnou půdu pod nohama, ale jejich role je bez debat vedlejší. Samostatnou kapitolou je vypjatý a emocemi nabušený řev Joshui Thurbina, který se snaží možná až moc okatě strefit do projevu Shane Ochsnera (jemuž osobně věřím každé slovo), ale ze kterého často cítím spíš patos a přepjatost, což jde možná ruku v ruce s textovým obsahem. Vše slepeno dohromady drží tvar a formu, sice bez nápaditějších změn v průběhu desky, ale rovněž bez výraznějších propadů a výkyvů.

 

 

Z pohledu originality si netroufám tvrdit, že by šlo o zřejmé kopírování jednoho interpreta (i když třeba Amíci Hands napadnou nejednoho z vás), spíš mám dojem jakéhosi žánrového kompilátu inspirovaného dobovou módou a napsaného podle příruček vytvořených jinými. „The Pursuit“ pak ve výsledku působí sice poslouchatelně a technicky v pohodě, ale bohužel naprosto bezpohlavně a bez jakéhokoliv vlastního otisku. Bude to znít možná nevesele, ale o většině dnešní nadprodukce by šlo napsat v podstatě totéž.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Michal Z / 27.5.14 5:29

Chrome Division mají u mě problém, vím, co chtějí zahrát už několik taktů dopředu, ale to je ve stylu který produkují běžná věc. To co chtějí říct, jiní už řekli už dávno a kvalifikovaněji především za oceánem. Pokoušejí se o podobnou tvorbu jako třeba současní Adrenaline Mob, ale s barvitostí a rozmanitostí jsou na tom lépe zde recenzovaní Chrome Division. Na druhou stranu jim z hudby netryská energie tak samozřejmě a skladby mě nedokáží svým pro mě utlumeným drajvem rozpohybovat nad rámec normálu. Víc šťávy a ještě více se uvolnit, pak budou, Chrome Division směřovat k jádru hraného stylu. Chápu, že do toho chtějí vložit určité emoce a groove, ale tentokrát z toho necítím ani chuť ze hry. Odkroutit si šichtu a jít si dál po svém. Jižanství potažmo motorkářskou kapelu neslyším, spíše si potřebují ulevit od klád, které musejí tahat v domovských souborech. Světlé momentky se mi s Chrome Division ustalují, když se stoner rockuje v pomalejších zatěžkaných skladbách, které nemají jen povrchní cíle. Při poslechu celku putuji známou cestou, kde znám téměř všechny kameny u krajnice nazpaměť i z odvrácené strany. Další z dobrých desek, které z patrnosti brzy navždy vypadnou a ani si toho nevšimnu.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky