Recenze: Einherjer - North Star

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

EinherjerNorth Star

Michal Z20.9.2021

Zdroj: Flac

Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm

VERDIKT: North Star není nejlepším albem souboru, ani převratným, natož průkopnickým. Co však jistě je? Je dobré. Smysluplně nese zástavu hrdého nepodbízivého viking metalu. Po dlouhé době nastražené kvalitě sedám na lep a jsem schopný si hudbu užívat. Dřívější despekt a nechutenství poslouchat Einherjer jsou pryč. Oceňuji i to, že se chlapi drží pevně v okruhu své kovadliny a stále razí svoji vizi, byť již notně omlácenou a patinovanou časem.

Albem Norrøn jsem Einherjer pasoval na mé osobní přední bojovníky viking metalu. Uhranuli mě. Pak láska a vliv opadal, až do obyčejné stereotypní šedi. Jaký vztah se mi podaří utvořit nyní s nahrávkou North Star? Prvotní dojmy spojené s předsudky mě zanechaly chladným. Způsobený smutek mě však neodradil od podrobnějších ponorů, které napomohly k růstu kladných bodů a proměnu ve vnímání nahrávky.

Masivní sound mě přenáší do vikingské kovárny, kde se kuje ocel podle prastarých norem a generačních zkušeností. Frekvence jednotlivých tepů je na tyto mistry vskutku rychlá a dává na vědomí, že je potřeba pohnout s výrobními úkony, neb nepřítel se blíží. Ostří musí být chladné ve chvíli střetu. A vskutku se to těmto matadorům po letech marného broušení břitů konečně povedlo a ukovali něco méně omšelého. Než si stihnu celou bohatou bitevní vřavu užít, je po ní.

V protikladu ke zběsilému bitevnímu poli, kde na první vítěznou ránu není mnoho času, vystavují dále Einherjer svoje typické dusavé pochody, kde už kovou a žhaví železo dle svých tradic klidu a rozvahy. Vystavují řemeslo hodné šlachovitých mistrů, kteří kují zkušeností, bez nutnosti propočítávat intenzitu a trajektorii úderů. Tentokrát svůj kov legují kvalitou a slušnými nápady. Hlubokotažné rytmy jsou kořeněny nadmírou slušivých melodií a rozličných kytarových trylků. Pochodový rytmus, léta souborem pěstěný, dostává také prostor. To bylo na minulých albech obousměrnou jízdenkou do šedi a průměru, ale aktuálně se hudebníkům docela daří vybalancovat svoji obvyklou všednost a lehce ji nadnést do výšin stravitelnosti a neotřelosti. Klasický Einherjer, ale nyní s důslednějším budováním nálad a se špetkou přidané hodnoty nad obyčejností.

V delších skladbách se vyplatí pozorovat práci s rychlostmi a budovatelské tendence na náladách a emocích, které houstnou spolu s masivním zvukem nahrávky. Rozmanitost alba s ohledem na manévrovací prostor stylu souboru je vcelku pestrá a kapela se snaží zacházet do všech koutů své ryzí stylové obory. Přiznávám, občas se nechám uspat jejich typickou dusavou skladbou a někdy se i nudím obložen silnými matracemi známého výraziva. Majestát a přirozená velkolepost Einherjer však z limbu spolehlivě vytrhávají.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?