Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Embrace The Darkness - The Nameless

Embrace The DarknessThe Nameless

Sorgh3.4.2016
Zdroj: CD // promo od kapely
Posloucháno na: Technics SL-PG 390/Dual CV 1400
VERDIKT: Embrace The Darkness jsou příjemným překvapením. Mladá kapela, která pochází z Kuřimi nedaleko Brna, letos v únoru vydala debutní EP nazvané The nameless. Název svádí k myšlenkám o samotné kapele, která je také zatím „nameless“ a jen čas a práce ukážou, jak se to bude vyvíjet dál.

Embrace The Darkness (ETD) vznikli během roku 2012 a po čtyřech letech fungování tady máme první echo v podobě EP The nameless, které přišlo jako promo CD přímo od kapely. Nejde o žádnou šizenou formu dobrou tak jen pro přísný komentář. Je to hezký, čtyřpanelový digipak s trochu kýčovitým motivem na obalu, ale jinak slušně vyvedený, s vlepenými texty a informacemi. CD obsahuje pět skladeb nabízejících zábavu skoro na půl hodiny. Tančí se ve středním až pomalejším tempu, které vede většinu nahrávky. I když bubeník rád rozjede kopákovou palbu, zůstává osamocen a udržuje dojem skryté energie klokotající v hlubokém stínu.

 

Stylově míříme do doom/deathového povodí, kde se inspirace míchají ze dvou silných proudů. Jedním je teskný, melodický death, jaký hrají například finští Insomnium. Pomalu, s důraznými údery bicích a se zvučným chropotem za mikrofonem. „Zpěv“ se mi líbí, k téhle hudbě mi pasuje a jsem moc rád, že nedošlo k angažmá nějaké prsaté valkýry s dvěma semestry operního zpěvu. Divokým kytarovým sólům pšenka moc nekvete, mnohem větší význam má rytmická kytara. O melodie se starají, kromě příjemných houslí, jen decentní vyhrávky a časté akustické vybrnkávačky, které se střídají s elektrikou a naopak.

 

Druhým, stejně důležitým pramenem je doom metal, který vyvěrá v našich končinách. Použití houslí a výrazné melodie spolu s hrubým zpěvem mi oživují vzpomínky na staré dobré Silent Stream Of Godless Elegy v dobách, kdy moc nehopsali a spíš se utápěli v podzimních splínech. Poslouchá se to moc příjemně, zvuk je měkký jako spadané listí a zvukomalebné housle doslova hladí po duši. Jejich pán na albu nemusí předvádět velké umění, aby se mu podařilo vetknout nahrávce tesknou náladu. Čardáš se nekoná, jemné tahy smyčce přes struny vlají jako ohnuté šlahouny smutečních vrb a vnášejí do hry specifickou atmosféru. Sem tam zavane prudší větřík a šmidlání nabere na naléhavosti, která však nemá dlouhého trvání. Poslední skladba na albu se od předchozích drží stranou. Je znatelně tvrdší, rychlejší a víc si bere vodu z přítoku smrti. Kytary hoblují tvrdší materiál, ze kterého se skládá i houslová linka. Tu bych v tomto případě i oželel a jen se oddal sypanici ostrých riffů, tak to pěkně odsejpá. 

 

The Nameless je mimořádně povedený debut. V porovnání s většinou, která se objevuje a poté záhy po právu zaniká, je tohle nadprůměr. Líbí se mi skladby jako takové, je to dobře zahrané a má to pěknou atmosféru. Doporučuji se seznámit.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Garmfrost / 23.2.16 15:49

Já nejsem zklamaný jako kolega, ale ani nadšen jako v případě výborného předchůdce Urd. Tam se po letech vrátilo nadšení, oheň, vynikající nápady a v neposlední řadě geniálně provedené zpěvy. Na novince se pracovalo s podobným scénářem, tedy hodně zpěvů, hodně melodií, ale onen moment překvapení se nedostavil. Borknagar tentokrát sázeli více na počet legendárních zpěváků a jejich sólových vstupů, než skladatelskou a aranžerskou rafinovanost, respektive pěveckou provázanost jako tomu bylo na Urd. Zde mám pocit podobný u projetků typu Avantasia, kde je přehršel super zpěváků sólistů, ale navzájem příliš nespolupracujících. Kupodivu se mi nejvíc líbí Vintersorg, který se konečně netlačí do tenoru, ale krásně řve a brouká ve středních polohách. Zavzpomínal si i na svůj bohatýrský vokál a ten je krásnou třešničkou na dortíku. Já si vždy užíval Borknagarovské kytary, spešl rytmiku a melodie, které mění stylové následovníky v jejich přesvědčení. Ano, nelze do nekonečna být na piedestalu žánru, všichni stárneme, ale pěknou písničku, u které se tají dech, bych ocenil. Shrnuto - dobrá deska, za kterou by každá druhá skupina upsala duši ďáblu. Vše je tak já má být, ale potenciál Borknagar zůstal nenaplněn.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky