Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mladá česká kapela na metalové scéně, která je osmičlenná a zapojuje do své tvorby poměrně pestrou škálu nástrojů. Co vás jako první napadne, když si tohle přečtete nebo o tom uslyšíte? Netajím se tím, že bych nejásal nadšením, protože tohle zatím naše metalová scéna až na nějakou tu výjimku totálně nezvládá. A abych se vyhnul klišé položené otázky, zda tito obstáli, odpovím už na začátku recenze. Emerald Shine (dále ES) neobstáli prakticky ve všech úhlech pohledu a jejich výtvor bohužel neobjedu slovy, že je to nadějný krok do budoucna. Není, tedy alespoň prozatím.

Upřímně, takové recenze nepíšu rád a nedělá mi dobře zkritizovat kapelu naší domácí scény. Kapel tu máme sice hodně (stačí si projít napříč celým hudebním spektrem Bandzone a spočítat si interprety – ačkoli sotva polovina je skutečně aktivní – i tak je ten počet solidní), o jejich kvalitách lze ale hovořit v pozitivním slova smyslu jen málokdy. Na té metalové scéně se stále všichni koukají na své vzory do zahraničí a kopírují postupy, až se z nich práší. Případně kutí každý svou desku tak dlouho, až to dílo zestárne a zaspí vývoj scény. Máme tu neustálý nával pseudo symfo kapel, které se ometají o goth-metal z počátku éry tohoto stylu a přitom neumí ani zkomponovat složitější skladbu (o skutečně symfonických pasážích ani nemluvě). Ale mladá energie tomu nechybí a nápady tu všude jsou, jen je podchytit a na nějakou dobu se neshlížet ve vzorech, které jsou slyšet naprosto všude. ES jsou takovou mladou energií, která tady možná jednou bude, až současné stálice zestárnou a budou nahrazeny. A je otázkou, zda je tato představa lákavá či není. A jak vlastně může být mladá osmičlenná kapela velkou trvalkou, do které se musí sypat peníze a energie – tedy něco, co se hned tak nevrací? Tímhle vším chci říci, že je tu další snažící se kapela mladých lidí, která zatím dokázala pouze udělat první krok a je otázkou, zda má smysl v dalších krocích pokračovat.

Beneath the Stars se jako první dojem představí naprosto strašlivým přebalem. Nic proti logu, nic proti stylizaci dámy, ale ta křídla jsou fakt mimo mísu. Snaha o jednoduchost se nepovedla, navíc těchto obalů jsou mraky a není proč se na to dívat znovu. Z uskutečněných rozhovorů s kapelou jsem vyčetl, že grafiku kapela nepodceňuje a dává jí velký důraz, takže mi uniká důvod, proč z toho nakonec vylezl tento paskvil s uměle dotvořenými křídly. Obal jim přitom dělala Kristýna Hoďáková, co fotí celkem příjemné věci.

V prvé řadě nechci být recenzentem, který to tady potichoučku obejde s tím, že je to mladá kapela / první vydaný nosič, přivřu oči a napíšu pár keců o tom, že jim to vcelku šlape. Nebo třeba že: „žádnou ze skladeb tentokráte vyzdvihovat nebudu, jelikož si myslím, že každá má určitě svou hodnotu, oslovila mě svým obsahem a rovněž přispívá k finální kvalitě EP“. Z toho si ES nic nevezmou. Stejně tak si nevezmou nic z toho, když to v druhém odstavci prostě odstřelím. Nuže? Je potřeba se v tom prostě trochu povrtat.

ES, je vás osm, máte poměrně barvité nástrojové obsazení a tři hlasy ke zpěvu. Zkuste to pro začátek lépe využít a lépe prodat posluchači. Za prvé, nejste dobře zmixovaní. Ten finální mix dopadl naprosto tragicky a nelze to svádět jen na to, že tohle je vaše první zkušenost. Je to slyšet už s prvním poslechem. O čem že to mluvím? Ta nástrojová pestrost zaniká díky tomu, že všechny ty dechové, smyčcové a strunné nástroje zanikají kdesi vzadu za tím vším metalovým hlomozem. Je to přeřvané, kopáky vytažené nesmyslně vysoko, všechno to zatěžkaně heká a postrádá tu skočnou lehkost, kterou by to mělo mít. Máte harfeníka, o jehož nástroji jsem se zase z jiného rozhovoru dozvěděl, že prý si pro sebe ukradne hodně prostoru. Je to ale tak, že naopak harfa ze své podstaty naopak potřebuje dostat prostor, aby vynikla, a ve vaší hudbě je totálně zazděná. Že zazní ve své půlminutě slávy na začátku Neverending Fantasy je sakra málo. Zajímalo by mě, zda to trochu Radomírovi nevadí?

Za druhé, zpěvy. Celá kapela se urputně snaží působit rozmanitým dojmem a naplno to dostat do nebohého posluchače ze všech stran. Takže nejen že rozmanitost nástrojová, ale i pěvecká. Inu, jsem rozhodně pro. Ve výsledku je problém s tím, že jediný hlas, co stojí za pozornost, je ten dámský – Leena to ještě zvládá poměrně slušně. Se Štěpánem mám ale dost problém, obě jeho hlasové polohy jsou prostě špatné. Growl, jaký je slyšet u každé mladé metalové sebranky, často ve dvojzpěvu s Leenou, vlastně nepůsobí jak by měl – jako kontrast. Je naopak rušivý, tažený snad až z ponožek, bez charismatu. A bohužel, chtělo by to - co se týká čistého projevu - hodiny zpěvu. Tahá to za uši, až to bolí. Chcete výrazný zpěv? Dejte ho tam a klidně stačí jeden jediný, dotyčný ale musí umět svůj projev prodat lidem a prostě umět dobře zpívat / pracovat s hlasem. Ten tu nemá nikdo. Leena sice ví jak na to, ale její jednobarevný zpěv bez jakékoli snahy o něco víc přestane bavit velice rychle. Chybí tomu šťáva a velké, srozumitelné refrény, které zůstanou v hlavě.

Za třetí, celkové pojetí skladeb. Folk metal má být především skočná verze metalu, tedy alespoň ta fúze, o jakou se zjevně ES snaží. Ale v případě tohoto počinu to prostě skočné není. Jak znít? Lehčeji, tvořit líbivé a na naprosto primitivních základech postavené melodie, které stačí několikrát zopakovat. Vždyť skočný folk metal je vlastně taková lidovka, kterou kdosi zapojil do elektriky. Ty nejlepší kapely žánru se také rády odváží zakomponovat do své tvorby i čistě dobové / lidové tancovačky. U ES mi to chybí, je to snaha možná až o příliš mnoho věcí najednou. Dočetl jsem se, že jedním z hlavních vzorů skladatelky ES jsou Blind Guardian. Mladá parta muzikantů samosebou nezapře ani ovlivnění Eluveitie, které musí poslouchat snad každý folk metalista. Do složitosti projevu současných Blind Guardian má ES opravdu hodně daleko, do powermetalové výhně prvních desek též. Eluveitie především umí komponovat chytlavé věci a jsou postavení na kombinaci výborných zpěvů, dobových nástrojů a metalové agrese. Tedy nic v jádru originálního, ale přesto v jejich podání jedinečná věc (mluvím spíše o starších deskách, i tato kapela už se začala silně opakovat). Každá z těchto kapel má dokonale zvládnuté partie a ano, i jim léta trvalo, než se dostaly na vrchol. Je jasné, že ES nemůže takhle hrát na prvním EP, měli by se ale rozkoukat, dokud to jde.

Ještě pár slov k samotné metalové rubanici, kterou onen folk obtéká kolem dokola. Je škoda, že tu není žádná snaha o něco víc – krátká sóla na kytaru, nijaké výraznější melodické linky, stále to bublá a dře kdesi u podlahy. Co zapojení akustické kytary, pár efektů, případně nechat hrát barvité folkové nástroje samotné?

Nebudu se tajit tím, že mě fascinuje kolik lidí se takhle dokáže angažovat ve svém volném čase a přijde do zkušebny. Osm lidí investuje nevratně peníze a energii do muziky, která je baví a naplňuje, z dlouhodobého hlediska je to ale věc vrtkavá a málokdo u toho zůstane. V současné době jsou ES partou mladých lidí, z nichž většina nejspíše ještě studuje (nebo jsou těsně po) a je pro ně dobrodružné zahrát si na prvních festivalech. Toulat se už ne jen jako diváci, ale jako interpreti. Zajímá mě, zda se dostanou k první velké desce a co bude po ní. Kolik každý člen ES očekává úspěchů s kapelou do budoucna a kolik lidí v kapele zůstane třeba za dva tři roky. Pokud tohle ES ale dokážou vzít za správný konec, svoji hudbu oživit sami sebou (nesoustředit se na své vzory, ale dát tam kus sebe) a řádně proškrtají tu nezvládnutou pestrost, mohla by to být paráda.

Jsme v době, kdy i samotný kytarista s laptopem dokáže znít jako ucelená kapela a díky síti jsou možnosti propagace neomezené. Dokázat dnes ještě něco ve folk metalu je poměrně náročné, naprosto rozumím sázce na živé nástroje místo kláves, chce to ale ještě pořádně zamakat na výrazu a tu muziku odlehčit.

Výsledný dojem je, jaký je. A to i přesto, že kapele fandím a to říkám zcela otevřeně. EP Beneath the Stars jsem tudíž nepojal jako věc odkopnutou do rohu, ani jsem to potichu neobešel a nesepsal tzv. univerzální recenzi, která by se hodila na 90 % počinů s heslem „hlavně abych neurazil“.