Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jsem princem a průvodcem po temné hvězdě. Jsem barevný králíček s rukama v bok a brožurkou v kapse, kterou vám rozdám, abychom nezbloudili. Knížečka je skromná, ale plná cenných rad k nezaplacení. Ke každé skladbě vede značená cesta a začátek každé je u vstupního ukazatele, jež nabává k projevům hlubšího druhu spánku, než je obyčejné schrupnutí si po dobrém obědě. Temná planeta není jen tmavou výplní sebe sama, chvílemi jasně svítí. Ano, umí se zakabonit, ale hlavně se neustále mění a odkrývá další a další možné náhledy do její krajiny. DARKSTAR umí být jednou velkou zahradou tónů, květin a slušně rostlých hub, o které zavadí nejeden studovaný mykolog momentálně položený v peřinách. Na jeho nočním stolku ještě doutná fajfka.

DARKSTAR jsou vlastně synth-popová kapela produkující taneční hudbu. Ovšem tak trochu jinak, než bývá obvyklé. Tančit se bude až po odletu na jejich domovskou planetku, která je k tomu přímo stvořená. Tanec v našich podmínkám plných úterků a čtvrtků by totiž nebyla vhodná, ani příliš podařená pohybová kreace hraničící se ztrátou poslední kapky důstojnosti. Krátké představení kapely je následující. Dva zakládající členové Young a Whalley jsou doplněni vokalistou Jamesem Butterym. Debut "North" byl velmi dobrým vstupem, ovšem své květinářství a potencionální psychedelii vytrvale otíral o sestavu modulů a klasičtěji pojatý elektro-pop. Zkreslený Butteryho vox a všechno to lehké elektrárenství jako by všechnu nahromaděnou psychedelii posílalo spíš do prostředí PC hry, odkud je na pravou temnou planetu přeci jen dál, než z aktuální desky.

"News From Nowhere" nahlíží na tradiční elektronické rytmy skrz tlusté sklo vázy, kde člověk zahlédne spíš pohybující se barevné broučky po stoncích bylin, než aktuální dění na tanečním parketu. Druhé album DARKSTAR je víc o specifickém hraní si. Hraní si s jemnými tóny a zvuky, překrývání a vytváření psychedlické palety, ze které vycházejí příjemné, i když trošku nepřístupné, dětinsky působící skladby. Zpěv je skutečným zpěvem, ne jen voláním z telefonní budky na kraji města, když tramvaj do studia ujela před nosem. Je to album o laškovné elektronice, o vytvoření si vlastní hvězdy v prostoru kam se dostane jen ten, kdo má zájem. Je to prý také album o hraní si na Animal Collective, což bývá kapele některými rýpaly vyčítáno. Já nevyčítám nic, nechci.

Osobní volba upřednostňuje roztomilost druhého dítěte před prvorozeným, které už se okoukalo a jeho údělem je spíš chození s košem, než pravá láska nespravedlivého rodiče. Faktem zůstává, že obě nahrávky jsou plnohodnotně zábavné a záleží vyloženě na chuti, kterou z nich si pustit a zvýhodnit. Kvalitativně stojí zhruba ve stejné linii, jen ten nový ksichtík voní víc, než ten směřující do období beďárů a rozvíjející se puberty. Komu voní eletronická hudba a rád se toulá po arboretech, nechť si dá jointa a zkusí se nechat zlákat na neobvyklou projíždku vozem z mechu, kapradí a retro anténkou trčící z kapoty.