Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Emrevoid - Riverso

EmrevoidRiverso

Garmfrost20.1.2015
Zdroj: CD v digipaku, promo od vydavatele
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Násilnické, brutální, atmosférické! To vše je album Riverso italských post deathových Emrevoid. Mnohé slibující EP dokáže přesvědčit i ty náročnější...

Z Itálie se poslední dobou linou samé zajímavé spolky. Emrevoid jsem do této doby neznal ani podle názvu, přičemž za seznámení s touto partou děkuji. Pro příště je budu bedlivě sledovat.

 

Sic kratičké EP, ale vcelku komplexní dílo, ze kterého dýchá umělecká vyspělost a muzikantská vyhranost. A co nám Emrevoid na „Riverso“ přináší? Disharmonický death metal s malým příspěvkem blacku. Věřím, že mnohému ihned prolítne hlavou, že black / deathových hord je už víc než dost a kdo ví, jak to těm Italům jde. Prakticky řečeno se v případě Emrevoid jedná o death metal, kde black nalezneme jen v atmosféře a občas v hrdle frontmana Gaetana Rizza, který drhne svůj hlas rašplí spíš v hlubších polohách, a občas zasyčí sirnatým dechem ryze v blackmetalovém stylu. Ostatně jeho pěvecké kreace zaslouží pochvalu. Ať už rytmicky supluje krkolomnou riffovačku nástrojů, či se rozeřve nebo se pustí do deklamací. Vše v rodné italštině, která zde kupodivu vcelku pasuje.

 

Hudba Emrevoid ale není pouze o zpěvu, který zastává funkci jednoho z nástrojů. Zbytek osazenstva je na špičkové úrovni zrovna jako Gaetano. I přes technické frajeření jsou kompozice na „Riverso“ násilné, brutální a náladové. „Patibolo“ desku otevírá někdy až v old schoolové rubanici, která se ale často promění v disharmonické šílenství, jazzovou variabilitu, že pogo, do kterého jste byli vybídnuti, zůstane bez odezvy a vaše mozky vystřelí v agónii. Uf! Jeden by nevěřil, že při tom všem najde kapela místo pro filozofické rozjímání o protikladných archetypech. Ten konflikt je znatelný z každého tónu, kdy doslova čekáte, že se vše roztřelí na atomy. Post moderní hra s našimi smysly spočívá i ve střídání hyper blastu a funerálního zpomalení. Je zvláštní slyšet takto hrát deathmetalovou skupinu. Jako zdivočelá parta děcek. Pro představu si spojte zběsilý hardcore, Blut Aus Nord, post metal industriálního ražení promíchaný švédským black metalem. Celý guláš pak citlivě smíchejte do jedinečné chuti bez výraznějších skoků. Šílenství zde nespočívá ve stylových veletočích, ale v onom konfliktu.

 

 

„Riverso“ je nebezpečně výjimečná deska, která na ploše dvaceti tří minutek dokáže posluchačstvo přesvědčit, že má nejen jasno o každém svém kroku, ale že i na tak krátké ploše může kapela znít plnohodnotně. Podobné skvosty miluju. Samozřejmě má „Riverso“ slabiny, ať už v čistém zpěvu, či občasné křeči, každopádně ale patří mezi nejlepší alba s krátkou stopáží, co vyšla v roce 2014. Jsem zvědavý, zda se klukům podaří další deskou na „Riverso“ navázat nebo jej dokonce překročit. Rovněž očekávám delší stopáž. Palec nahoru za nádherně vyvedený digipak.

 

Emrevoid digipak CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky