Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

End-Tek je dalším alter egem maďarského elektronického workoholika Mortuma (George Turoczy). Sám autor jej v našem rozhovoru představil jako projekt, kde se nashromáždí písně, které nejsou vhodné pro jeho hlavní projekt Human Vault. Pod hlavičkou End-Tek vydal Mortum pět alb a to šesté si nyní představíme. Hollow Kulture je první nahrávkou, která se v rámci End-Tek ocitá pod křídly slovenského vydavatelství Aliens Production. Jde o další krok v těsné spolupráci Mortuma a Rybyho, protože Mortum na Slovensku momentálně vydává už svůj třetí projekt (vedle End-Tek a Human Vault je to ještě Nadragea) a hostuje také na chystané desce Disharmony (Resonance). Z mého pohledu je přítomnost Mortumových elektro vibrací pro label jednoznačně příslibem. Je to správný maniak.

End-Tek je industrializovaným technem, minimalistickým a ve své klidnější povaze stále (jak jsme u Mortuma zvyklí) jedovaté a křiklavě temné. Potrubím obehnaný závod je proplétán tanečními rytmy, které se pohybují na střepech pochybností, než aby dováděly ve víru pozitivní nálady. Do té je i v případě End-Tek pořádně daleko. Hollow Kulture je sbírkou apokalypticky rozvolněných skladeb, kde se dočkáme jen zlomku něžností a citu. Jsou zde, ale je s nimi nakládáno se vším odcizením, nejsou vyloženě upozaděny, ale jejich význam je překroucený. Rytmy eskalují a zase splaskávají, rozhodně však nerozehrají velkou hru emocí. Je třeba hledat TO pod povrchem.

Hollow Kulture je taneční dýchánek pro androidy a vyřazené lidi z normálního života. Bez rodin, lásky a naděje, že to někdy bude lepší. Při procházce městem zjistíte, jak moc populaci devastuje rostoucí síla průmyslu, jak korporát bere poslední zbytky síly normálně existovat. Roste to každou skladbou a když slyším strojově přesný techno buchar Weapon, není mi moc dobře po těle. Celá ta struktura podniku, jeho velká moc, působí tak nezničitelně, nerozvratně. Album v sobě eviduje temně maršující analogové ústrojí, které se plánovaně dusí ve své neprostorovosti, ale jsou zde i výjimky. Jen je umět najít.

Největším odvazem je v tomto směru titulní skladba. Je to vyloženě taneční záležitost, sice tmavá jako výhled po schodech dolů, ale v dálce je vidět světlo. Třeba je tam někde místo, kam se dá schovat a ustát ten nepříjemný pocit, který jde celým tělem. Na což navazuje i další skladba De-config Human Sensitivity, která tuhle taneční chvilku posílá zase víc do spárů mechanické nadvlády. Death We Have Become je takový symbol minimalismu End-Tek 2021. Možná není úplně normální, že v něm slyším podobný elekro fragment jako z filmu Jáchyme, hoď ho do stroje, ale mám ho v hlavě na věky a nejde vyndat. Bodejť by taky šel, když za hudbou zmíněné komedie stojí Zdeněk Liška, genius filmové hudby a velký vizionář. Je to trochu srandovní shoda, ale taky něco vypovídá.

End-Tek umí být i pohyblivější a experimentálnější (The Memory Eraser), krotký a vyklidněný (My Hands Are Holding Nothing), nebo smířený s tichým chodem slunečního kolapsu (Solar Accident), aby tyhle proměny znamenaly jen malé odbočky v celkově daném pojetí. Člověk musí mít dar ten minimalismus rozklíčovat a pak se v něm orientovat. Nevím, jestli ho mám já, ale daří se mi slyšet mnohé, a to je dobré znamení. Navíc když poslední dobou fest ulítávám na elektronice labelu Ant-Zen, kterou by svým pojetím mohl reprezentovat také End-Tek.

Hollow Kulture se mi dostalo pod kůži velmi rychle tím, jak jsem po něm šel. Tušil jsem, že pod tou slupkou bude něco navíc. Mortumova tvorba je mi sympatická (těšte se na recenzi Nadragea), experimentálně orientovaná a naplno ponořená do specifické elektroniky. Velmi dráždivé. Teď jen jak to dopadlo s tím městem, kde industriál bere lidem prostor na život... Tento příběh ať si každý uzavře sám.