Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenze debutní placky severomoravské kapely Scars of the Insane je recenze pařátovského cédéčka pro strašně dlouhé době. Současně je i dílem náhody, protože jsem

1. sáhl naprosto naslepo, i když se u mě pařátovských přílohových CD sešlo vícero
2. o kapele Scars of the Insane neslyšel nikdy nic
3. o předchozí inkarnaci Insane vím jen tolik, že v roce 2010 jsem párkrát slyšel jejich CD Preserve To Diverse, ale úplně to zapomněl
4. na českým metalem dávno zlomil hůl

S vědomím těchto skutečností čtěte následující text, který rozhodně nemá ambice v podobě hodnocení historických souvislostí, ani v tom, jak moc se hudební výraz současné sestavy posunul oproti původní kapele Insane. Ostatně v aktuálních rozhovorech se můžete dočíst, že hlavní skladatelé zůstali a že žádné překotné změny nenastaly. Amen.

První dojmy z poslechu jsou dvojího typu - ty špatné míří jednoznačně ke zvuku, ty lepší k prostému faktu, že žádný hudební průšvih se nekoná. K zvuku mám asi tolik, že tahle digitálně vypulírována forma současného metalu mi ježí chlupy na těle. Bicí zní plastikově, nahrávka naoko moderně, ale ve výsledku až bolestivě nepřirozeně, sterilně. Je to přesně ten typ zvuku, který naprosto postrádá osobitost, živost a který odráží pouze použitý software bez zvukařaské myšlenky. A právě ta by měla být primární. V neposlední řadě byla nahrávka posunuta k neposlouchatelnosti i docela brutálním masteringem.

Poměrně otevřené pole pro názory poskytuje žánrové směřování kapely, které je … určitě nejednoznačné. Nekoná se žádný fucking old school ani cool retro a díky bohu za to! Kapela míří k modernějšímu metalu (možná proto ten digitální nádech ve zvuku), místy se hodně otírá o Flynnovy Machine Head, ale o ryzím thrash metalu nemůže být řeč. Ostatně právě jako u MH, možná proto mě ten příměr napadl. SOTI balancují někde na pomezí thrashe, death metalu a melodického metalu v modernějším zvukovém balení (využití samplů, samostatně stojící a do značné míry elektronické intermezzo vypečeného názvu Enter Darkness), což může vypadat trochu jako kočkopes, ale není tomu tak.

Jednoznačně z toho plyne pozitivum, že kapela nezní jako laciná kopírka nějaké konkrétní zahraniční ikony, a to je v kontextu domácí produkce povzbudivé. Na druhou stranu ale nezní nijak převratně a inovátorsky, takže po dohrání nahrávky ve mě zbývá poměrně prázdno doplňované otázkou, co mi to mělo dát? Chci tím říct jen tolik, že deska sice řemeslně plyne poměrně slušně vpřed, ale nenabízí nic skutečně silného, co by přetrvalo a nutilo s ní trávit víc času.

Nimrání se v detailech nemám rád, ale pár věcí mi nedá. Jednak je třeba vypíchnout kytarovou práci, která je výborná. Nejde o žádné extravagance ani technicky náročná sóla, protože kytary hrají úsporně, ale naprosto suverénně. A nahrávce to svědčí. Naopak bych zásadně ubral na razanci bicích, jejichž neustálý zápřah podpořený pleskavým zvukem bubnů a bass drumu především působí dost otravně. Patřičný groove lze nahnat i jinak.

Nějaký čas jsem si zvykal i na vokál, ale ani tak se mi to nepodařilo. Vedle několika zpěvnějších míst (pro jistotu podepřených hlasovým efektem) připomíná většina vokálních poloh něco, co si budete spojovat spíš s metalovými spolky lokální úrovně. Je mi líto, snažil jsem se. Skaldatelsky vše víceméně plyne obstojně a občasné těžkopádnější lepení refrénu na sloku (typicky All Things You´ve Done Wrong) lze v pohodě tolerovat.

Celkově nahrávka rozhodně není zklamáním (které jsem v jakémsi předsudku očekával), ale současně na ní nenacházím nic natolik silného, že by mě to nutilo se k ní vracet. Metal Scars of the Insane sice nežije ze starých pořádků, pokouší se o soudobější pojetí, ale stejně tak nepřináší nic natolik objevného, co bych si vyloženě užíval. Takže průměr.