Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Enforcer - Zenith

EnforcerZenith

Sarapis27.1.2020
Zdroj: mp3 320, bandcamp stream
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Povolený stisk zaťatých Švédů.

Enforcer mají zvláštní ambivalentní pozici na heavy metalové scéně, která rehydruje prastaré ingredience v kotlíku s vroucí krví divoké mládeže dneška. Své fans mají ve středněproudých davech přísahajících na božskost odvarů typu Sabaton i v ortodoxních zakoutích podzemních oldschoolových konzerv, mezi jejichž nášivkami najdete vedle starých heavy kultů i nejeden odkaz na podstatně říznější tvář 80. let. Kromě hudby to je i forma, jak se Enforcer prezentují - kůže, kov, kouř a tak dále -, co přitahuje pozornost z řad protichůdných táborů a udržuje kapelu na polštáři mainstreamu a podzemí zároveň. Vždyť i účast na nedávném turné s kapelami Municipal Waste nebo Toxic Holocaust o něčem vypovídá. Enforcer jsou ale každým albem krůček po krůčku hlouběji v srdcích té první skupiny a je otázka, jak dlouho to bude tolerovat ta druhá.

 

Kapelník Olof přiznává, že Zenith je nejambicióznější projekt, na kterém dosud pracoval. Za zády s Nuclear Plastem snad nelze mluvit jinak, když chcete obhájit 2,5 roku práce a zbytečnost v podobě španělské verze alba (no ty krávo!). Ambice nejsou hřích, ale kapely to s nimi často hrnou před sebou i za cenu různých úskoků nebo obětí. Nastolený trend, kudy Enforcer kráčí v posledních letech a co má příznivý vliv na účetní zůstatky, byl logickou volbou, jak dál a čemu přistřihnout křidýlka. Na Zenith tak více než kdy předtím vypadli z role neurvalost, animální divokost a tvrdost, tedy skoro všechny protiklady vůči chytlavosti a libozvučným útokům na kalhotky velikosti M a méně. Nezůstalo toho málo, ale z explozivní směsi zbylo něco jako navlhlá silvestrovská fontána.

 

“Jak můžete slyšet, mnohá klasická heavy metalová alba, u nichž se dá říct, že je každý uctívá, jsou neuvěřitelně pestrá a obsahují různé typy skladeb. Ale zdá se, že lidé zapomínají, že právě proto mají tato alba tak rádi. V současnosti se mnoho kapel, dokonce i těch starších, jakoby zaseklo v nahrávání alb o deseti skladbách, které jsou si tak podobné, že je po čase ani nedokážete rozeznat. Toto byl jeden z podnětů, jak udělat album spíše ve stylu starých žánrových klasik. V rámci toho je samozřejmě potřeba mít dobré skladby, takže jsme se soustředili vyloženě na ně a na to, aby byly chytlavé v každé své části.”

Olof Wikstrand pro Pinnacle Music

 

Z trnité cesty od záměru k provedení si Zenith odnesl nemálo šrámů. Všechna alba v malíku nemám, pozornými poslechy jsem častoval především Death by Fire a From Beyond, ale mám jasno v tom, co mě kdysi na Enforcer zaujalo nejvíc - agresivní tah na bránu, melodické proporce skladeb a archaická příchuť. Těmito elementy Zenith disponuje jen zčásti. Úvodní singlovka Die for the Devil evokuje nejvíc ze všeho satanistickou variaci na Def Leppard a stejně jako následující Zenith of the Black Sun oplývá vřelou chytlavostí, která se však příliš brzy zvrhává v otravnou vlezlost. Dvojice Searching for You a End of a Universe naopak patří mezi důvody proč setrvat, případně se i vracet. Opět melodické až na střechu, ale je z ní pěkný výhled, který snese i delší posezení. Mezi ně vložená balada Regrets měla být provokací všech ortodoxních metalistů, ale místo toho dopadla jako křečovitý pokus o ploužák, čili povadlý oplodňovák. Jistěže dávné vzory mají na svých albech vlhčené skladby tohoto typu, ale chce to v první řadě dobrý song a také mít na paměti, že kýč je špatný sluha a ještě horší pán.

 
 
Ne všechny položky na albu mám chuť hanit a poškozovat svým bezvýznamným názorem. Například One Thousand Years of Darkness je dobrá skladba i se svou uvolněnou náladou a béčkovými klávesami. Jistě se nebudete divit, že vychválím i vypalovačku Thunder and Hell, která nemůže být klasičtější (ten výbuch na konci!), ale prostě funguje. Závěr alba ale zase upadá do průměru, což mrzí zejména u nevýrazné Ode to Death, která určitě měla být epickým finále a vyvrcholením ambiciózní a zlomové desky. Snaha je cítit, ale k ohromení to nestačí a skladba proplyne až k temnotě na konci tunelu. Neslavně to vidím i s celou sbírkou, která chvíli baví, chvíli nerozhodně přešlapuje a někdy i leze na nervy jako papoušek opakující  věty, které nikdo nepotřebuje slyšet.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky