Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Funící bestie z Francie, která mi velmi příjemně okořenila nástup léta. Nejsem si jist, kde tito mlátiči přišli ke svému názvu, doufám jen, že to nebylo podle skutečné události. Jejich agresivita, s jakou pojali svůj tech-death, je návyková a docela dobře popisuje, co by se stalo, kdyby došlo k tomu, o čem název napovídá.

PITN jsou kombinací žabožroutské imaginace a přesahu, s jakým počítají kapely Gojira nebo Meshuggah. Nedaleko by klidně mohli stát i Atheist a další mlátičky, které to mají leckdy blíže k jazzu než k metalu. PITN zacházejí ovšem trochu do jiných vod než zmíněné party, a to je právě to, co z nich dělá poměrně unikát.

Equanimity začne příjemnou mlátičkou, která startuje s razancí švédského katapultu na slovanské půdě. Nový pěvec Tersim to tam sází sice až příliš okatě – Haakeovsky – tedy v Meshuggah křeči, v této poloze ovšem zůstane sotva chvíli a už jde jinam. Rytmika do toho buší, přijde první zvolnění a zjištění, že prvotina má téměř devět minut na začátek. Což je tah sebejisté kapely, který kvituji s povděkem.

Téměř hodinové dílo o devíti písních je výletem do nekonečných prostor smrti a rychlých rytmů. Především ale do dějství hodně sebejistého hráčského umu, který se tu prosazuje skoro až nad rámec smrtícího řemesla. PITN jsou vyhraná kapela, která sice synchronizuje riffy s kopáky a střihne do toho trochu extrémních rytmů, na druhou stranu roubují do písní zcela nečekané vlivy. Ponechme stranu akustiku, která dnes zní už skoro všude. Mluvím třeba o poctivém dubu / reggae (Soul Bones) nebo psychedelii a prazvláštní atmosféře. Ne vždy se vztekle deklamuje a buší, někdy je celek postaven na hlubším cítění a zručném proplétání jemných motivů (Reality). A to je mnohdy velmi příjemná lahůdka, která připomene fantastické Fallujah.

Dvojice kytaristů Thevenet / Commun sází své party promyšleně, co chvíli ujednou od smrtícího řemesla do vlastního světa a dají tomu lehce přidanou hodnotu. Inu „frantíci“ – povětšinou trochu někde jinde, zvláštní progres, který nejde moc popsat (jako třeba celá éra Gojira). Rytmika je božská, nejlepší části desky bych viděl ve dvou posledních skladbách, kde se regulérně utrhli kluci ze řetězu a chvílemi si více než jen „hrají, co se jim zamane“. Z mého hlediska naprostá nádhera…

Deska končí rozmáchlým gestem Your Dream's Not Mine, s hodně poctivě slyšitelnou Ugarteho baskytarou, co mi drbe palce na nohou. Skok nad deset minut tomu dobře sedne.

PITN nahráli velmi svěží tech-deathovou desku, která by se neměla ztratit mezi konkurencí. Má sílu drtit i rozptylovat a jde o hodně dobře odvedenou metalovou práci, ačkoli se nejedná o absolutní zázrak. Zvukově mi album sedí výborně - zvuk je masivní a nepůsobí dojmem přehulenosti.