Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Kyperští řezníci Vomitile nepatří mezi nejznámější spolky na deathové scéně, nicméně se svými třemi alby si postupně získávají určité renomé. Zatím zřejmě pouze v undergroundových kruzích, ale už nyní je nasnadě, že jejich status ve světě může časem růst. Určitě tomu pomohly štace s veličinami extrémního metalu v čele s Obituary. Po dobře přijatém předchůdci Mastering the Art of Killing vyvstala před Vomitile výzva, jak se popasují s deskou třetí. Jak se říká - třetí album ukáže, zda je kapela dobrá nebo ne. Vomitile nenechali nic náhodě, o desku se jim stará agilní dvojice vydavatelství Satanath Records a Hecatombe Records. Což je krok správným směrem. Nyní už ale směle k desce samotné...

Vomitile na Pure Eternal Hate vsadili na groove nátlak. K tématům, kterými se ve svých textech zaobírají, se střední tempo, kila a valivá síla hodí víc, než blasty a tremola. Válka, nenávist a násilí, to je pouhý nástin lyrického obsahu díla. Kdybych nevěděl, že kapela pochází ze slunného jihu, přiřadil bych si je automaticky mezi britské, potažmo evropské válečníky. Ano, prvotní liskanec je britský. Mluvím o inspiračních vzorech, kterými se Vomitie neohání, ale ani se za ně nestydí. Z jejich hudby jsou znát náznaky velikých Bolt Thrower, kdesi vzadu slyším i Benediction, kolem dokola Vader a za vším odkazy k raným Dismember. Když zavřu oči, připustím i americkou školu a Malevolent Creation.

Pure Eternal Hate není dlouhá deska. Přesně jak extrémní porce zábavy vyžaduje. Můžete si všimnout, že jsou pánové velice zdatnými instrumentalisty, kteří však techniku nedávají na obdiv za každou cenu. Skladbám sluší právě to, že každý z kapely ví, kde je jeho místo, v čem je jeho síla a co píseň právě potřebuje. Právě takový je i growler Khatch Yildizian. Svým hlubokým hlasem umí pracovat, nezvrací ani nekřičí. Naladil se na srozumitelnou strunu, s trochou nadsázky se o něm dá říct, že zpívá. Každá nota desky je nacpaná upřímností a radostí ze hry. Skladby jsou doslova napěchované výbušnou agresí se silnou atmosférou, občas brutální, občas klasicky thrashově řezavou.

Největší předností Pure Eternal Hate je hitovost a přímočarost písní. Mluvil-li jsem na začátku o podzemí, vězte, že svojí kreativitou se staví Vomitile mezi největší esa svého ranku. Každá skladba má odlišný charakter, jste tedy schopni odlišit jednu od druhé a užít si pestrou sbírku úderných řezeb. Přiznávám, že se při poslechu nových desek old schoolových kapel často nesmírně nudím. Vomitile mě zdatně přesvědčují o tom, že i fošna novodobých obdivovatelů staré školy může zabíjet!

Přirovnávání nemívají rády kapely, ale oceňují mladí fans. Staří si udělají obrázek sami. Proto jsem se oháněl tolika jmény. Vomitile se však nesnižují k pouhému vykrádání cizích nápadů. Spíše je na Pure Eternal Hate vzdán hold pionýrům stylu, než snaha si pro sebe ukrást něco z jejich slávy. Můžu s čistým svědomím tedy říct, že tato deska není z těch originálnějších, nicméně suverénně zahraných a složených i vyprodukovaných. Rovněž stylová obálka dokáže posluchače příjemně navnadit. Takže co teď s úvahou?

Dobrá deska, která nepřináší zhola nic nového, ale je skvělým přírůstkem do deathmetalové rodiny… Tomu, kdo o podobnou muziku doposud nezakopl, řeknu - poslechni si raději kultovní alba zmíněných legend a pak teprve Pure Eternal Hate. Stařík jako já si také raději poslechne dílo od samotného mistra než od učně. Ale nechci být a nebudu zlý, protože mě Pure Eternal Hate baví. Hodně! Nevím, jak dlouho mě bavit bude, ale zhruba měsíc strávený ve společnosti sympatických Kypeřanů byl zábavný. Když nic, tak mě navedl k poslechu ...For Victory nebo The Grand Leveller, které jsem neslyšel strašně dlouho a to taky není málo.