Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ephel Duath - Hemmed by Light, Shaped by Darkness

Ephel DuathHemmed by Light, Shaped by Darkness

Victimer11.1.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps) promo
Posloucháno na: JVC UX-H330
VERDIKT: Suchá, drsná, technicky dokonalá a seřízená deska vs. vleklá, vyhýbavá a nepřitažlivá hmota. Vyberte si sami.

Na okamžik, kdy jsem postával před brněnským Faválem a těšil se na večer s EPHEL DUATH, se zapomenout nedá. Stačilo, abych přes stěny klubu zaslechl zvukovou zkoušku těchto šáhlých artistů a huba se rázem slunila od ucha k uchu. Co jsem tenkrát slyšel, to bylo maximum muziky jen tak z voleje, dobrý večer - tak jsme tady, zvuk by ušel, za hoďku to spustíme. Lahodná krátká textovka všem příchozím. 

 

Čas pokročil, pokročila i kariéra EPHEL DUATH a stará sestava je čert ví kde. Z italské partičky mladých umělců a postaršího strýce za bicí soupravou, je nyní mezinárodní kolektiv přátel srocený kolem mileneckého páru Tiso - Crisis. Prvním společným projektem nového složení bylo předloňské EP "On Death and Cosmos", které ve mně vyvolalo jen pocity mdlého pokusu o restart. Dostalo se mi rozmělnění a nevýrazné avantgardy, až příliš daleko od skvostů sbírky, jakými jsou alba "The Painter's Palette" a "Pain Necessary to Know". Slabé, tuctové, bez chuti a zápachu. Zbyly jen otázky. Ta hlavní zněla asi takto - kam se poděla ta původně extravagantní poloha? Neříká se to snadno, ale vypadá to, že byla rozlepena na dílky a složena zpět v obyčejnou kostku, která mohla pobavit jen strádající avantgardisty. Ovšem proč hned lámat hůl? EPko bylo testíkem nové sestavy, období, kdy bylo potřeba vše seřídit. Počkejme si.

 

Dnes už seřízeno je, ale kapela tak trochu zapadla, to je fakt. Novinka z EP víceméně vychází, je ovšem znát, že vrávorání má tendenci stát se znovu pevnou chůzí. Daří se to ovšem jen částečně. Škoda, že dnes EPHEL DUATH svou netradiční krmi neposouvají nikam dál. Aktuální stav prezentuje kapelu jako težce stravitelnou hmotu, která se převaluje ve své vlastní ztuhlosti. Pokud jsem schopen jít s kapelou proti proudu a scházet dolů pod povrch, očekávám, že budu maximálně zabaven, protože samo prostředí mě svádí spíš k útěku zpátky na vzduch. Ale zůstávám spíš v rozpacích. V rozpacích z důkladné propracovanosti, která mě sice chytá za smysly, ale nemá sílu fungovat po celou dobu. EPHEL DUATH neumírají, jsou pořád s námi, ale jejich momentální forma mi říká pramálo.

 

https://fbcdn-sphotos-g-a.akamaihd.net/hphotos-ak-ash3/920189_612209898808209_490222045_o.jpg

 

Albu opět dominuje David Tiso a jeho jazzové automatismy v syrové metalové konstrukci. Znovu je tu nahrávka postavená na jeho skvostné technice a daru proměňovat hudbu v nevšední záležitost. Vokál je hozen jiným směrem, což je pochopitelné. Za mikrofonem stojí uřvaná slečna Karyn, která na posluchače neaplikuje takové záchvaty vzteku a nekontrolovatelných emocí jako svého času Luciano G. Lorusso, o jehož duševní zdraví jsem měl vážné obavy. Karyn suše štěká, neprotahuje agónii přilehlé tmy a stínů šedi v ní a občas dokonce cosi krátce zapěje. Asi aby řeč nestála...

 

Dnešní EPHEL DUATH, to je především temnota. Ač by novinka měla být lemována světlem, jeho odrazy prakticky nelze zahlédnout. Jde o podzemní labyrint, odkud je na zemský povrch daleko. Místo, na kterém se dá dýchat jen s námahou a člověk si připadá neustále přidušený. Je to záměr, bezesporu. Členitá hudba v prašném prostředí jakéhosi opuštěného chrámu je docela zajímavá představa. Ovšem pro mne jen do času... 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky