Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ephel Duath - Pain Necessary To Know

Ephel DuathPain Necessary To Know

Sorgh30.12.2011
Zdroj: CD
Posloucháno na: Minisystem JVC MX - D302T, 2 x 40 W
VERDIKT: Hodně náročná záležitost, která se svojí délkou stává oříškem i pro otrlé jedince. Spousta zajímavých a pěkných momentů v takové koncentraci, že bych doporučil řídit se receptem od psychiatra.

Ač nepropadám silvestrovskému bláznění a neliju do sebe od rána alkohol, pro dnešní den jsem zvolil trošku zvláštní kousek, se kterým se už nějaký rok potýkám. Věc se má takto. Chci-li mluvit o něčem podobném věčné blaženosti a nepozemských orgiích, nelze tak složité myšlenky vysvětlit větou jednoduchou, ba ani košatějším souvětím. Množina slov podobná košaté koruně statného jilmu je stále jen malou snahou o přepis reality. K podání něčeho alespoň blízce příbuzného je buď člověk předurčen a slova plynou sama až je z toho úhledný odstavec slovních perel, anebo by se do podobných vod vůbec neměl pouštět.

 

Osobně se v případě Ephel Duath za osobu nejpovolanější nepovažuji, ale nevím jak jinak se s Vámi podělit o něco tak dosud neslyšeného, jako je jedno z posledních děl těchto Italů. Navíc do podobné práce se nikdo nehrne, tak co už včil. Veškerá slova beztak budou marná, protože hudba Ephel Duath slovy popsat nelze a tak se smiřuji s tím, že jsem jen reklamním agentem nevalné pověsti, obchodním cestujícím druhé kategorie, který má poreferovat o produktu excelentních vlastností a je si vědom své vlastní nedokonalosti.

 

Pain Necessary To Know z roku  2005 dělá čest svému jménu, bolí tak, že zpocenou rukou ždímete ovladač od přehrávače, a stokrát si umiňujete „teď už to fakt vypnu, jen ještě co se ozve po té basové eskapádě…“. A tak trpíte jako zvíře, po nakouknutí za jeden roh jich spatříte dalších deset a je vám jasné, že nemáte sílu nenahlédnout i za ně. Takto postupně se člověk asi poprvé propracuje touto šíleností, aby poté zničeně odpajdal do koupelny a buď si řádně pustil žilou až do sladkého nevědomí anebo se oholil. Druhá varianta budiž začátkem nového muže (ženské prominou). Člověka sebejistého, s hladkou bradou vonící drahou kolínskou, v černém kvádru bez kravaty, připraven vyrazit do slunných ulic na první svobodné presso s mlékem a hnědým cukrem. Styl, nedbalá elegance a svůdný úsměv s nepatrným otlakem náustku oblíbené lulky na spodním rtu. Sbalit krásku, pomilovat se s ní a večer rychle do zatuchlého klubu perlit svůdný metaljazz.

 

K neuvěření, co je člověk schopen vidět, když tohle slyší.

Již se setmělo. Strunné exhibice jazzových šoumenů, líný kouř pod lucernou a opocené cihly starého lokálu. Ve stínu násilněného klavíru sedí nehybná postava, náhle vstává a zvěrsky vše ničí svým zoufalým řevem, mlátíce do strun jako hustá máňa. Chvíli je to boj kdo z koho, hluk je otřesný, ale stále není vítěze. Snad jen hrstka šokovaných posluchačů zvolna ztrácí nevěřícný výraz a přijímá hostii z rukou kapelníka, který vypadá, že v životě nic jiného nedělal. Se samozřejmým úsměvem rozdá oplatky, pokloní se a vrací do kakofonie zvuků vložit zdánlivě zbytečný basový trylek. Bubeník vyznávající filosofii náhody střídá údery s autoritou mistra, naprosto mu věřím, že ví co dělá a nejde o nárazové záchvěvy Parkinsona.

Ty výrazy, tak nad věcí, vše sesumírované proč a kde. Ví, že jsou jen stěží nahraditelní a smrt jednoho znamená konec celé šou.

 

Pro naprostou objektivitu je třeba říct, že ne každému bude dopřáno prohlédnout cigaretovou mlhou skrz a uvidět genialitu ve vší počestné nahotě. Ani já k cíli ještě nedošel, zato zdecimován náročností poslechu mám problém se spánkem a stolicí. Jedno nepřichází, to druhé už ani neodchází. Pídím se jedním stinným koutem k druhému a pomalu hledám finální variantu. Prozatím mi nezbývá než se spokojit s tím, že album poslouchám po etapách. Vždy si vyhlídnu nějakou pasáž, pokochám se a raději vypnu dřív, než mi harmonii přeruší zcela jiný příběh naroubovaný na právě zdolaný kus.

 

Zgrilován neustálým žárem avantgardního grilu začínám sám sobě vonět. Nasadím tepláky, vytahanou flanelku a zasmrádlé podpaží skropím Pitralonem po otci. Vypnuté stereo mlčí a hrozí možností dalšího hluku. Ne, dnes už ne. V televizi dávají zábavný pořad To byl hit se spoustou šoumejkrů, u kterých si trošku zpravím vkus. Ale vrátím se. Čeká mě ještě dlouhá, avšak krásná cesta. Cesta mnohavrstevnou Itálií, kdy za každým rohem voní jiná pizza.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Wagi / 9.7.23 18:16

Nastal čas se posunout, vývoj....... to jsou takový fráze, že bych někoho nakopal do prdky :)) V podstatě tady máme novou kapelu od doby Withering Illusions and Desolation až po Only the Wind Remembers... Samotnej To Lay like Old Ashes byl už odklon :D každopádně mám rád jejich první alba, ten zbytek už neee at jsem se na comeback těšil, to album jsem slyšel párkrát a hotovo..... Poslouchám kapely protože se mi líbí - po 25 letech jsem došel k názoru že progres je leda k nasrání :D když to hrajou dobře at si to valej - pokud chcete progress a na každým albu poslouchat jinou skupinu najděte si víc různejch žánrů či skupin..... Tohle honění progresu je zhovadilost a důkazem je samotnej fakt, že většina skupin a kapel na scéně a TOPEk v rámci žánrů jsou držáci a jedou si to svoje oproti těmhle hipster recenzentům, kteří si pořád honěj ten svůj progress a vývoj.... To prostě není o tom udělat 20x různejch alb pod 1 skupinou na to jsou vedlejší projekty, jiné skupiny, solovka a většina rozumných umělců to naštěstí chápe.... Tenhle comaback nemá v rámci stylu ani jmnéna význam a to říkám jako člověk, co miloval a miluje Withering Illusions and Desolation a i když jsme zjistili, že původní CDR verze co se stahovala v ČR má takovej zahulenej feeling protože byla z kazety a originální cd je mnohem čistčí :D

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky