Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Ershetu - Xibalba

ErshetuXibalba

Garmfrost21.11.2023
Zdroj: mp3 / promo od vydavatele
Posloucháno na: phone, Marshall Major IV
VERDIKT: Ershetu se nesnaží o etnologické a historicky věrné bádání, ale o vlastní představy, vyvolané při četbě Popol Vuh.

Debut tuze zajímavého projektu, zabývajícího se mayskou kulturou a mixujícího filmově orchestrální – scénickou hudbu s black metalem, Ershetu, se mi do rukou dostal poměrně brzy. Do oficiálního vydání zbývalo dost času, abych coby posluchač vstřebal alespoň to nejpodstatnější, co Xibalba nabízí. Nicméně obšírnost a nejednoznačnost díla mi nedaly možnost ani povšechného názoru. Jediné, co jsem od začátku věděl a v čem jsem měl jasno, bylo, že mě Xibalba baví a poslech mi přináší velikou radost. Z médií mě bombardovala lákadla typu – projekt Vindsvala z BAN a Larse Nedlanda z Borknagar či Solefald. Nicméně takhle jednoduché to věru není.

 

Za vším hledejme šéfa Debemur Morti – Voida, který složil texty a je odpovědný za koncept. Výhradním tvůrcem je jeho dlouholetý kamarád Sacr, o kterém Void v rozhovorech nechce nic moc prozradit, pouze fakt, že tvoří filmovou hudbu. Vindsvala Void přizval coby svého kolegu z DMP, aby nahrál kytary s baskytarou. Lars album nazpíval svým vynikajícím a všehoschopným hlasem. Na stoličku za bicí soupravou usedl jistý Intza Roca. Přiznám se, že tohle jméno mi nic neříká.

 

Jak vyplývá z prohlášení na bandcampu i potvrzení v rozhovorech, Ershetu se nesnaží o etnologické a historicky věrné bádání, ale o vlastní představy, vyvolané při četbě Popol Vuh – knihy o mayské mytologii. Voida natolik nadchla, že se pustil do četby dalších podobných děl, až se rozhodl věnovat tomuhle tématu celé album.

 

Xibalba stojí na orchestrálních plochách a dramatizaci. Na jejich základech poté vyrostly kytarové harmonie s rytmickým tepem. Hlavní slovo nemají (jak by se mohlo zdát) zpěvy, ale flétna a nesamplované sbory a nástroje.

 

Blackmetalová gradace orchestrálními bouřemi samozřejmě pouze neproplouvá ani není na ně nalepená. Pánům se podařil poměrně husarský kousek, kdy všechno sedí. Ponoříte-li se pořádně do hlubin alba či jednotlivých kompozic (nelze poslouchat na přeskáčku či jen jednu položku), vnímáte strach obětí rituálních vražd i nadšení, s nímž se blíží svým božstvům. Video, které doprovází skladbu From Corn To Dust, skvěle vypovídá náladě songu. Nebo naopak, song je výtečným soundtrackem uměleckým obrázkům.

 

 

Popisovat to, co se děje v skladbách, by bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Hned od úvodního vstupu Enter the Palace of Masks je jasné, že se jedná o dílo vzdálené zajetých pořádků, retro ohlížení do minulosti a stylové čistoty. Lars Nedland předvádí životní výkon a Vindsval dokázal, že umí potlačit vlastní individualismus a dokáže se skvěle přizpůsobit. Jeho stopa je zahalena...

 

Příjemnému zážitku pomáhá i střídmá stopáž. O zvukové barevnosti jsem myslím už mluvil. Kytary umí zaseknout drápy i ztichnout a dát prostor ostatním nástrojům. Epicky vystavěným a dramaticky vygradovaným kompozicím neschází metalový drive a kulervoucí tlak. Zkuste koštnout. Neprohloupíte.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 19.8.22 12:12

Dovolím si komentář týkající se především zvukové podoby nahrávky, respektive mého osobního pocitu ní. Když už Radek zmínil návratové album Tool, shodou okolností jsem si před několika dny pořídil jeho vinylovou edici https://www.discogs.com/release/24071501-Tool-Fear-Inoculum a během jednoho večera ji protočil v těsném závěsu za deskou C/C https://www.discogs.com/release/23675435-Porcupine-Tree-Closure-Continuation Není žádným tajemstvím, že alba Tool, i přes veškerý skladatelský um a instrumentální mistrovství autorů, zrovna nedisponují bůhvíjak oslnivou zvukovou kvalitou, což je ve stínu ohromného balíku peněz, které za produkcí takového Fear Innoculum stojí, minimálně s podivem, nicméně v porovnání s drtivou většinou současné produkce, řekněme „progresivního“ rocku/metalu, se stále jedná o velmi pěkný a vcelku bez problémů poslouchatelný nadprůměr… přímé srovnání s novinkou PT ale naplno odhaluje nedostatky, které desku Tool degradují kamsi na úroveň Potěmkinovy vesnice. Velmi limitovaná dynamika, detaily topící se kdesi hluboko uvnitř zvukové masy, omezená šířka i hloubka scény… Oproti tomu C/C zní jako polité elixírem života. Tepající, volně dýchající, plné drobných laskomin, které je radost s každým dalším poslechem postupně rozkrývat a vyzobávat jako ty nejlepší kousky z babiččiny bonboniéry. Přesně, jak napsal Jirka… „Porcupine Tree a samozřejmě Steven Wilson jsou v tomto hledu hrozně moc napřed, daleko před zbytkem scény.“

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky