Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jako by to bylo včera, nanejvýš předevčírem, kdy jsem se zálibou vytáčel volume ´vpravo hrej´ navýsost pravidelně a nedbal sousedů, přísných to důchodců. Onehdá doručen mi byl disk "Í Bló?i Og Anda", první to setkání s produkcí islandských Sólstafir. Počáteční nervozitu a nejasnosti jsem rázem utnul po prvních pár poznávacích večírcích, když jsem uznal, že se do mé moci dostalo cosi, co stojí za pozornost. Následoval obdivný zájem a studium, kdopak jsou to tito svébytně znějící chladodárci. Mimořádně energická, místy až s hysterií koketující chytrá smršť, mě nejednou uvedla do rozpaků. Samotné prazačátky jinochů mně zůstaly dodnes utajeny, ale neprahnu po nich, vyvíjím se, kupředu hledím spolu s kapelou, není cesty zpět. Black metal tehdy Sólstafir servírovaný působil dosti originálně a jinak, než bývalo zvykem a ona těsnost black metalové zahrádky byla patrná, neboť v plotě byly díry a drůbež dávno na přespolním běhu.

Co čert nechtěl, Island se za pár let ozval podruhé, tentokrát už z jiné vesnice, jiné lokality a možná i z jiného Islandu. Vývoj nelze zastavit, řekli si i Sólstafír, napili se na to kořalky, aby dokrmili své vizuální vystupování na pomezí alkoholiků/trávníkářů a zanedbaných lovců dívek a jali se zahrozit od kormidla post blackové loďky. Vybroušený, emocemi nabitý kolotoč, z kterého se uzávěr krku leckdy zamotá, ale stále vnímá, jakpak to kapela dospívá a někdy až příliš snadno poráží vychcanější závodníky. Album "Masterpiece Of Bitterness" skutečně znamenalo čerstvý otisk stezky do zažloutlých map věčných poutníků a hledačů. Bludný kruh neexistuje, jen cesta z něj. Ta je prostá, jednoduchá, čistá jako slovo boží a přesto zabíjející.

Nový rok se ještě neotřepal z toho, že je novým rokem a už se v jeho pamětech vlečou slušné hudební kapitoly, ke kterým je možné započítat i nový výkon Sólstafir. "Köld", kolekce nedávno vyvedená na ochablé islandské slunce už nebude sice aspirovat na titul šokující proměna roku, ale nebyli by to Sólstafir, aby dokvačili s něčím stagnujícím. Obora nového území plotem obklíčená jen na oko, dílem svěžím ihned přispěla. Ten, kdo se dral branku otevříti pohlcen byl vichrem a chladem území, jehož krajinomalba čerstvým pramenem prolita jest. Potůček dříve klidně meandrujíc malebnost svou nikdy nepromarnil, pranic z krás svých nepoztrácel, však nemá čas ani náladu se krajem ploužit, nesmí, bublajíc se rozlévá v koryto mocné, řeku burácející. Luční květ a jeho lány kolem života toku, které ráno každé baba severská z chaty poblíž mrštně sesbírala, opakujíc techniku vytříbenou, rukavic nemaje a rychlost palebnou, kmitajíc jak strhaná. Ta zkušenost, ten manýr, ta brilantnost. Dovednost svou pilujíc až k samé dokonalosti.

Výstavním artiklem "Köld" je nadále neotřelost a nehynoucí síla z produktu sálající. Samotné zařazení a pojmenování působí neomaleně, ale budiž k nahlédnutí alespoň tento nemoudrý pokus jedince. Semo tamo probleskující post blackové fluidum je dávno nahrazeno emo chapadly, dotýkajících se bigbítových kořenů, melancholie i psychedelického manévrování. Nikoli vrávorání. Nabito je ostrými, a to i v pomalejších, zasněnějších, či snad zasněženějších pasážích. Ušpiněný sound není dílem neumění studiových hrátek, ale jeho nakřáplost navozuje správný odér přirozenosti a starých časů. A. Tryggvason naléhá i křičí, třísky létají, řeka se klidní, vše je ve správných kolejích Sólstafir vývoje, vše je příliš dobré na to, aby byl posluchač nucen jen na okamžik pochybovat, proč tohle a jak to že tamto... "Köld" je dlouhým tripem obazotvornosti, kterému rozhodně nesluší omezené a nikam nevedoucí přeskakování, album je třeba použít od prvního odstrčení pádlem v plné délce a lítost ani zmar se nedostaví, za to ručím. Samozřejmě emo ventil Sólstafir nemusí šmakovat všem, ale dovolím si tvrdit, že ti, co si nesedí na boltcích, dokáží islandské povětrnostní podmínky ocenit. Start do roku 2009 řádně prudký a nebojácný, na konci sezóny jistě nezapomenu a bohatě sklidím.