Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Debut tuze zajímavého projektu, zabývajícího se mayskou kulturou a mixujícího filmově orchestrální – scénickou hudbu s black metalem, Ershetu, se mi do rukou dostal poměrně brzy. Do oficiálního vydání zbývalo dost času, abych coby posluchač vstřebal alespoň to nejpodstatnější, co Xibalba nabízí. Nicméně obšírnost a nejednoznačnost díla mi nedaly možnost ani povšechného názoru. Jediné, co jsem od začátku věděl a v čem jsem měl jasno, bylo, že mě Xibalba baví a poslech mi přináší velikou radost. Z médií mě bombardovala lákadla typu – projekt Vindsvala z BAN a Larse Nedlanda z Borknagar či Solefald. Nicméně takhle jednoduché to věru není.

Za vším hledejme šéfa Debemur Morti – Voida, který složil texty a je odpovědný za koncept. Výhradním tvůrcem je jeho dlouholetý kamarád Sacr, o kterém Void v rozhovorech nechce nic moc prozradit, pouze fakt, že tvoří filmovou hudbu. Vindsvala Void přizval coby svého kolegu z DMP, aby nahrál kytary s baskytarou. Lars album nazpíval svým vynikajícím a všehoschopným hlasem. Na stoličku za bicí soupravou usedl jistý Intza Roca. Přiznám se, že tohle jméno mi nic neříká.

Jak vyplývá z prohlášení na bandcampu i potvrzení v rozhovorech, Ershetu se nesnaží o etnologické a historicky věrné bádání, ale o vlastní představy, vyvolané při četbě Popol Vuh – knihy o mayské mytologii. Voida natolik nadchla, že se pustil do četby dalších podobných děl, až se rozhodl věnovat tomuhle tématu celé album.

Xibalba stojí na orchestrálních plochách a dramatizaci. Na jejich základech poté vyrostly kytarové harmonie s rytmickým tepem. Hlavní slovo nemají (jak by se mohlo zdát) zpěvy, ale flétna a nesamplované sbory a nástroje.

Blackmetalová gradace orchestrálními bouřemi samozřejmě pouze neproplouvá ani není na ně nalepená. Pánům se podařil poměrně husarský kousek, kdy všechno sedí. Ponoříte-li se pořádně do hlubin alba či jednotlivých kompozic (nelze poslouchat na přeskáčku či jen jednu položku), vnímáte strach obětí rituálních vražd i nadšení, s nímž se blíží svým božstvům. Video, které doprovází skladbu From Corn To Dust, skvěle vypovídá náladě songu. Nebo naopak, song je výtečným soundtrackem uměleckým obrázkům.

Popisovat to, co se děje v skladbách, by bylo příslovečným nošením dříví do lesa. Hned od úvodního vstupu Enter the Palace of Masks je jasné, že se jedná o dílo vzdálené zajetých pořádků, retro ohlížení do minulosti a stylové čistoty. Lars Nedland předvádí životní výkon a Vindsval dokázal, že umí potlačit vlastní individualismus a dokáže se skvěle přizpůsobit. Jeho stopa je zahalena...

Příjemnému zážitku pomáhá i střídmá stopáž. O zvukové barevnosti jsem myslím už mluvil. Kytary umí zaseknout drápy i ztichnout a dát prostor ostatním nástrojům. Epicky vystavěným a dramaticky vygradovaným kompozicím neschází metalový drive a kulervoucí tlak. Zkuste koštnout. Neprohloupíte.