Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eryn Non Dae. - Meliora

Eryn Non Dae.Meliora

Garmfrost8.8.2013
Zdroj: CD digipak, promo od kapely
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Připravte se na temné melodie a mnohdy až nepříjemnou atmosféru, která se jako černá nit táhne všemi písněmi. Zároveň očekávejte razantní metalovou nálož s hardcorovým nábojem.

Nechápu, jak je možné, že mi unikla loňská deska od francouzských ERYN NON DAE. „Meliora“. Až nám kapela sama napsala, zda nechceme zrecenzovat toto dílo, jsem zaregistroval, že „Hydra Lerania“ má následovníka. U „Hydra Lernaia“ jsem strávil mnoho příjemných chvil a tak radost z pěkně udělaného digipaku, který nám kapela poslala, byla velká. Zkrátka komfort.

 

Neočekával jsem, že se ERYN NON DAE. vzdálí od stylu, který opentlil „Hydru Leraniu“ a ronvěž, že se nijak výrazně nezlepší coby instrumentalisté a skladatelé. Na druhou stranu už na debutu skupina dokazovala, že se jedná o velice šikovné muzikanty a že s nimi do budoucna musíme počítat.

 

Děsivá obálka mi evokuje spíš black metal a příbuzné žánry (srovnejte s novými MasseMord). Alespoň vás připraví na temné melodie a mnohdy až nepříjemnou atmosféru, která se jako černá nit táhne všemi písněmi. Nedoporučuju poslouchat v unaveném stavu nebo dokonce v psychické nepohodě. Žánrově bych řekl, že ERYN NON DAE. neopustili groove metal s post hardcorovým oparem. Ale jakoby do svého soundu připouštěli psychedelii či dokonce art rockový dotek. Sedmero skladeb se zde rozpíná na ploše bezmála hodinové a při poslechu si stěží všimnete, že ta hodinka utekla.

 

 

Úvodní „Chrysalis“ konejší posluchače prvními dvěma minutami epickým rozjezdem, který rozhodně nenapoví, co bude následovat. Nepřipraveni jste vhozeni do peřejí a je jen na vás, zda se (ne)utopíte. „The Great Downfall“ je nejdelší song alba a právě zde slyším nejvyzrálejší kroky muzikantů, kteří se zde rozmáchli jako staří umělci svým štětcem před obrazem, zobrazujícím propasti a strasti života, který se jen přetvařuje, že je hezký a smysluplný. V případě dalších songů mám pocit, jakoby pánové vyhrabali starší nápady ze šuplíku. Zvukově sedí do nového odění, ale náladou a zápalem by krásně zapadly do minulé sbírky. Až poslední dvě písně mi opět dodaly úžasný pocit zvukové hloubky začátku „Meliory“. Zejména pak závěrečný monolit „Hidden Lotus“ s konečnou gradací.

 

Jak se postavit k této parádní desce? Po neskutečném začátku propadá ERYN NON DAE. v prostřední části o třídu níž, ze které ale v závěru opět vytrysknou do extáze. Jsem nadšený z rytmické sekce, která celek vede bezpečně do cíle, byť kapela disponuje dvěma kytarami. Aby nedošlo k mýlce, kytary umí kouzlit hradby tónů a melodií s citem zkušených harcovníků. Nicméně právě basa s fenomenální rytmikou, jdoucí si vlastní cestou a zároveň držící ohromné plochy pohromadě, jsou tím, co album tvoří nadprůměrným. Líbí se mi pěkně propojené duo hlasů Mathieu Noguese a kytaristy Francka Quintina. Provedou vás „brutálními“ hrdelními zpěvy, growlingy a také různými šepoty.

 

Když se nad deskou zamyslím, líbí se mi v podstatě vše, nebýt zmíněného lehkého propadu v prostřední části desky. Nebýt toho, označil bych „Melioru“ skvostem. Vzhledem k růstu muzikantů ERYN NON DAE. pevně věřím, že si další počin kapely takovou chválu právem vyslouží.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky