Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Bruce Soord je pilný chlapík. Se svou domovskou kapelou The Pineapple Thief vydává už jedenáctou desku, a to se její historie začala psát až v roce 1999. Spočítejte si to. K tomu připočtěme fakt, že první tři desky ukutil sám a teprve až s albem 10 Stories Down (2005) se začalo mluvit o regulérní kapele. Připočtěme i spolupráci s Jonasem Renksem (Katatonia) a jejich projekt Wisdom of Crowds, kterému stejnojmenná deska vyšla v roce 2013. A připočtěme klidně i sólovou, o dva roky mladší desku nazvanou jednoduše Bruce Soord, a plejádu živáků, EPček a kompilaček domovské kapely. Je toho dost.

TPT si prošli zajímavou cestou, na které neměli nic zadarmo a vše si museli odpracovat. První alba zaznamenala jen malý ohlas a jistý zlom nastal až v roce 2008, kdy se upisují vyhlášenému vydavateli KScope a vydávají album Tightly Unwound. S větším vydavatelem v zádech, s narůstajícím počtem fanoušků a s ustáleným zvukem v pozici hořkosladkého, poklidného rocku přichází i nové možnosti a výzvy. V roce 2009 jedou tour společně s Riverside, na desku Someone Here Is Missing (2010) jim tvoří artwork věhlasný Storm Thorgerson (Pink Floyd), album All The Wars (2012) zahrnuje angažmá komorního orchestru a sborů. V roce 2013 pak má možnost si TPT vychutnat živě i domácí fanoušek na festivalu Beseda u bigbítu.

Celý tenhle růst kapely, jak je popsán výše, byl pozvolný, album od alba, rok od roku. Podle mě ani není žádným tajemstvím, že Bruce Soord a The Pineapple Thief obecně nejsou prvoligoví tahouni ani ztělesnění současného prog rocku, ke kterému bývají řazeni, přestože mnoho skutečně progresívních prvků v jejich tvorbě dohledat nelze. V současné době se zdá, že TPT si našli svou pozici v příjemně melodickém, na první pohled nevýbojném rocku, s nádechem melancholie a pomalu se plížícího životního smutku. Je to málo? Záleží na tom...

... záleží na tom, s jakým očekáváním k nim přistoupíte a s čím budete srovnávat. Je jasné, že čelo pelotonu patří jiným a pozice Porcupine Tree, sólového Stevena Wilsona, Riverside, svým způsobem i Anathemy, k jejímuž zvuku se TPT občas taky blíží (Where We Stood a další), je silnější a že tahle kapela těm před ní vykrývá záda. A nejen to, občas po nich celkem okatě pokukuje. Na druhou stranu to, co TPT dělají, dělají s přehledem a velmi slušně.

TPT mají skutečný cit pro jemnou melodii a tomu uzpůsobené aranžmá. Jejich zvuk toho obsahuje hodně, ale nic nevyčnívá - klávesy jsou subtilně jednoduché, bicí víc hladí, než nakopávají, akustické kytary nezní pateticky a vše plyne vyrovnaně a harmonicky. Přidanou hodnotou jsou skvěle provedené gradace (No Man’s Land), zakomponování ostřejších pasáží (Tear You Up, Take Your Shot) a fakt, že kvalita je rozprostřena úměrně do celé desky, bez hluchých a prázdných míst. Vedle toho ale nikdy nebudete mít pocit, že slyšíte něco neobyčejného a skutečně silného, a album jako takové se vždy bude tvářit nejvíc jako skromný, naslouchající společník.

A právě někde tam hledám jeho největší sílu, protože onu skromnost by šlo snadno překřičet tím, že bicí nahrál Gavin Harrison (snad netřeba...), že skladbu Fend for Yourself úžasně klarinetem podpořil John Helliwell, a že nevím co ještě. Nic takového. Album si hraje svou bez ohledu na jména a potenciál, který by z nich šel vytěžit. Zcela proti trendu bylo přistoupeno i k masteru desky, který si odnesl hodně dynamického rozsahu a zní skutečně krásně, i když to ocení jen hrstka. Jak píšu někde nahoře, The Pineapple Thief nejsou tahouni a jejich muzika se nesnaží přepsat žádnou učebnici. Ale to, co dělají, dělají s přehledem a velmi slušně.