Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Při pohledu do minulého roku mě napadá ještě pár alb, které by stály za vzpomínku, i když třeba krátkou formou malorecneze. Jedním takovým albem je bezesporu poslední deska Britů Esoteric nazvaná Paragon of dissonance a vydaná v symbolické datum 11.11.2011. Hned na úvod zahodím masku přetvářky a rozhodně nebudu předstírat, že bych hudbu této formace měl v malíčku a na háku, i když jsem slyšel snad až na první zásek Epistemological Despondency (1994) všechny řadové desky a v zajetí „esoterické“ nicoty strávil mnoho hodin. Pustit si Esoteric vyžaduje specifickou chvíli, patřičnou náladu a stav mysli a v mém případě se rozhodně nejedná o každodenní závislost. Jako nejlepší přirovnání mě napadají knihy F. M. Dostojevského, ke kterým se rovněž vracím jednou za čas, jejich četbu si prožiju se vším, co k tomu patří, a pak zase chvíli nemám potřebu se vracet, protože by to hrozilo nervovým kolapsem.

Obdobně se věci mají i s hudbou Esoteric a je mi celkem jedno, po které desce zrovna sáhnu, pokud je to Metamorphogenesis a novější, ta zatěžkaná funerální minulost mi klouže mezi prsty. Je z novinky patrný nějaký vývoj, posun oproti předchozí tvorbě? Řekl bych, že tahle otázka se hodí někam do akademické diskuze a nechávám na jiných, ať posoudí její závažnost a nutnost znát odpověď. Vůbec bychom se mohli zamýšlet nad tím, jestli je v tomhle hudebním ranku nějaký progress na místě a jestli je možný po tom všem, co už bylo v doom metalu za nějakých těch 20 let vyřčeno. V téhle chvíli je pro mne důležité, že nové album mi dává přesně to, co očekávám a proč se k této hudbě vracím. Na ploše klasického celovečerního filmu (opět 2CD, víc jak hodinka a půl hracího času) máte možnost opustit  klasické představy o realitě a nechat se pozvat do jiné dimenze plné snění, pocitů a vlastního nihilismu, který v sobě jistě najdete. Paragon of dissonance vám nebude malovat žádné svoje obrazy, ani vnucovat svoje postoje, ale otevře vaše nitro, dovolí vám se do něj podívat a vy sami se vydáte na cestu k sobě, na cestu dovnitř svého vlastního já. Paragon of dissonance bude fungovat jako spouštěč reakce vlastní sebereflexe a půjde mu to zatraceně dobře – zvuková čistota, oproti dřívějšku i jasnější kompoziční práce, silné a častější melodické pasáže, dostatečně dlouhé, abyste odpojily všechny vnitřní bloky a vydali se na cestu k sobě. Nemám problém nazvat tuhle hudbu meditací či modlitbou, která se vznáší v lehkém ovzduší marihuanového kouře.

Ať už díky čistějšímu zvuku, čitelnější kompozici nebo značnému rozsahu melodických-atmosférických pasáží se toto album přijímá poměrně dobře, i když třeba nejste vyznavači podobných pomalých a mnohdy ještě pomalejších záležitostí. Jen místy – především ve čtvrté Non being – se soustrojí zpomaluje až na mou únosnou hranici, Esoteric jakoby natahovali ruce k Sunno))) a když už se dotýkají konečky prstů, zase chytají svůj „svěží“ vítr a odplouvají do zemí slunce a dobré nálady.