Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Jak moc je jméno Etera známé na domácí scéně, si netroufám tak úplně odhadovat, ale myslím, že mimo metropoli moc ne. Pražský kvartet je zatím na začátku svého příběhu (a dost možná i na jeho konci) a když jako měřítko výkonu vezmu vydanou muziku, tak kromě jednoho singlu z jara roku 2022 (skladba Kámen) je ještě slyšet ozvěna startovního výstřelu, který padl v prosinci dvacet pět. Eponymní album obsahující sedm skladeb vyšlo vlastním nákladem, pokud jsem něco nepřehlédl tak pouze digitálně a vzhledem k zahlcenosti digitálního prostoru a množství muziky všude kolem si troufám tvrdit, že bez ohledu na kvalitu či cokoliv jiného se bude prosazovat těžko. Taková je doba.

Etera, jak už bylo napsáno, jsou a teď už spíš byli čtyři, hrají čistě instrumentální post-metal a chvílemi možná post-rock, když zvolní a vydechnou. Nástrojové obsazení je tedy zcela zřejmé a stejně tak základní schéma jejich hudby, které za mě nijak nevybočuje z obecně platných představ o tomto žánru. Muzika je svým způsobem důraznější, nechci úplně použít slovo tvrdší, kytary hutnější a na první poslech překvapí, že zvuk je velmi současný, řekl bych docela profi, a i když třeba bicí v tomto podání příliš nemusím (rozuměj sterilní až plastikové, zaměnitelné a neživé), tak připouštím, že přesně takhle se to dneska dělá a že Etera hned na svém startu zní velmi dobře. Kdo si potřebuje dohledat víc, zamíří na stránky studia Jaro Sound, kde se do určité míry nahrávka tvořila, byť detaily co přesně a jak moc jsem nedohledal.

Obdobně profi vypadá i obal, který sice vůbec netuším, co symbolizuje nebo má představovat, ale taky nikde není napsáno, že něco symbolizovat má. Obdobně jsem na tom s názvy skladeb, které při instrumentální produkci mohou znamenat v podstatě cokoliv zcela obecně, což v tomto konkrétním případě (názvy jako Nic, Tady, Nejsi a tak podobně) platí dvojnásob. Chvíli jsem přemýšlel nad tím, že kdyby se zcela náhodně zamíchalo pořadí skladeb a jejich názvů, došli bychom do naprosto stejné situace. Tedy nikam.

Vlastní muzika kapely stojí primárně na kytarách a díky absenci samplů / ambientu / elektroniky je ohlodaná až na kost. Zásadní otázka, zda obsahuje nebo představuje něco nového, neotřelého nebo aspoň inspirativního, má jednoduchou odpověď – ne. Nijak zásadně nepracuje ani z gradací či jinou formou kompoziční dramatičnosti, byť náznaky tam jsou a do určité míry zásah do vašich emocí samozřejmě očekávejte. Ale není to mnoho a nabízí se tak další otázka, zda má taková nahrávka ambici zaujmout, oslovit, upoutat pozornost, a to nikoliv jen prvním poslechem, ale řekněme dlouhodobě. Osobně se kloním opět k odpovědi ne, i když bych asi těžko hledal argumenty dokládající, že kapela dělá něco špatně. Nedělá, jen to, co dělá, zní příliš obyčejně, příliš zaměnitelně a v žádném ohledu jedinečně. Etera pouze přehrávají již tisíckrát přehrané a v této chvíli nenabízí nic, co by je definovalo jako osobitou kapelu.

Nahrávka asi nejjistěji obstojí v čistě technické rovině, tedy kromě zmíněného zvuku i v řemeslné kvalitě jednotlivých hráčů, ale snad neprozradím nic tajného, když napíšu, že takových je dneska moc. Plný internet. Snaha vykřesat z ní něco víc, uměleckou ambici nebo touhu sdělit něco hudebně podnětného, vyznívá naprázdno a sám sebe se musím ptát, jestli by právě o tohle nemělo jít především. Její jazyk je sterilní, bez nadšení, které by samovolně přecházelo na posluchače – žádné mrazení v zádech, žádné vyloženě emoce, jen čistá, žánrově definovaná a tudíž předvídatelná rutina. Je to dost? Anebo málo? Především je to odpověď na otázku, má-li smysl se k takové desce vracet. Tak jak se mi to děje u FDK, jejichž zvuk v tom trochu slyším, nebo třeba u Long Distance Calling, jejich album Avoid the Light považuju za jeden z možných etalonů podobné produkce. K těm se vracím rád, k Etera to na návrat nevidím. Neslyším důvod.