Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eternal Deformity - No Way Out

Eternal DeformityNo Way Out

Sorgh14.12.2016
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Polská kapela Eternal Deformity patří ke stálicím na tamní scéně, u nás se však o nich dosud mnoho nenapsalo. Je to celkem podivné vzhledem k faktu, že se loni mohli pochlubit už šestou řadovkou. Protože nikdy není pozdě se zmínit o dobré desce a dostudovat si případně historii, přiblížím jejich zatím poslední přírůstek.

Hned na úvod musím upozornit, že album vyšlo ve dvou verzích a každá má jiný obal i datum vydání. Klasické CD, které si kapela vydala sama už v říjnu loňského roku, zdobí nepříliš výrazný, černobílý obal (viz obrázek). Pak je tu digipack, o který se letos na podzim postarala firma Temple Of Torturous a ten je na tom podstatně lépe.

 

Co se týče obsahu, jsou obě verze stejné. No Way Out zpracovává obhroublé řemeslo ovlivněné jemnou masáží klávesového metalu. S oběma směry se zachází s úctou, času na obhajobu mají oba dost a navzájem se doplňují. Po nějaké době strávené poslechem ve mně album vyvolává pocity něčeho už slyšeného, rozhodně slušného, ale nejde tomu upřít ani notná dávka vlastních nápadů.

 


No Way Out chytře saje z práce svých krajanů, kteří prošlapávali nelehkou cestu metalové avantgardy. Lehké přecházení mezi styly, nápaditě modelované motivy, které svůj význam rádi maskují. Posluchačova pozornost je nucena se opakovaně vracet zpátky a dopátrat se uniklých myšlenek. Tahle rozjímavá poloha kapely se mi líbí, stejně jako melancholická atmosféra dýchající z velké plochy alba. Metalový naturel bývá nejednou odstaven na vedlejší kolej a tíhu vládnutí si zkouší romantičtější alter ego kapely.


Pojmenovat co Eternal Deformity hrají není úplně jednoduché. V tradici podobně nestandardních nahrávek nasáváme auru svižného dark metalu, ve kterém se za nehty zadírají death/blackové nuance v avantgardním smokingu. Do tvrdých pasáží statečně vstupují čisté, mnohdy vícehlasé zpěvy, které zajímavě cestují z centra zájmu do stínů tlumeného pozadí. Podle mě jsou zajímavější než hrubý murmur, který ovšem nejde zatratit. Jen je to standard, o kterém nemá smysl ztrácet více slov. Stačí, že je ho použito s rozumem na správných místech.


Důležitou a nepřeslechnutelnou součástí  jsou chladné klávesy dodávající nahrávce vampýrské zabarvení. Nejvíc je využíván rejstřík, který patří asi k těm nejzprofanovanějším a to může leckoho odradit. Snad každý, kdo kdy slyšel něco ze „symfonického“ black metalu pozná, o čem mluvím. Větší prostor dostávají spíš v úvodu alba, první skladba následující intro, Esoteric Manifesto, je takovou typickou, na klávesách postavenou skladbou. V kapitolách, kde mají silnější pozici, mě hned napadají ekvivalenty kapely, mezi které patří starší Lux Occulta, ale taky Moonspell (skladba Reinvented).  V závěrečné skladbě Glacier dokonce vykukuje zpod koberce sešlý Attila v dresu Tormentor.

 


Není radno házet flintu do žita. Když se černobílé klapky odmlčí, získává skladba na seriózní hloubce a zajímavosti. Opravdu, postupem času se jejich role vytrácí do naprosto podružné role.  Jejich občasné zakvílení mi přijde akorát, má se to jako se šafránem. Vládnout začíná podivné klima rostoucí z divokých  riffů, nápaditého bubeníka a předně ze skladatelského střeva nesoucího pečeť osobitosti. To je stále jedna z nejcennějších vlastností a za to kapele vzdávám hold.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky