Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eternal Tears Of Sorrow - Children of the Dark Waters

Eternal Tears Of SorrowChildren of the Dark Waters

Michal Z28.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Poslouchatelný a smysluplný klon Therion a jiných. Album nabízí silný materiál, který hyzdí několik slabších míst, ale ty jsou zastíněny vysokými pomníky.

 

Mé první setkání s finskými Eternal Tears Of Sorrow proběhlo až s aktuálním albem. Nemohu tedy přidat porovnání s předchozími počiny. Pro uvedení do určitého povědomí, i pro další neznalce, lze aktuální zářez popsat jako srážku drsnějších počinů Therion, Nightwish a Within Temptation. Kdo jest přesycen dámským operním vokálem, neprchejte, zde se jej dostává v pomyslných špetkách, pro vyvážení dokonalé chutě celého stolování. Kapela v poslední době prodělává personální rošády a její styl je možno zakotvit do symfonického (občas death) metalu s gotickými a power zákoutími.

 

„Children Of The Dark Waters“ nepřináší žádnou revoluci, ale snese nálepku nadstandardu. Monumentální sound mě přikovává do kolečkového křesla. Nástup alba mě nutí zvyšovat hlasitost až k prahu bolesti. Dávkování symfo složky je vysoké, ale precizně zamontované i do tvrdších pasáží, takže neexhibuje pouze při odpočinku nebo gotických procházkách. Mistr šesti strun se nenechá zahanbit a také si vydupe slušným sólem pozornost. Celkový dojem ze vzletného otvíráku v mých uších kazí jen průměrný nečistý vokál, snad je to tím, že není úplně nahoře, aby více drásal a trhal na kusy.

 

 

Místy jsou některé skladby čitelné, jako věty ze slabikáře vydaného před 15 lety, přesto instrumentace a fortel tyto myšlenky přebíjejí, ale nezatracují. Neoklasické klávesové plochy vždy jen načrtnou skicu, aby je zavčasu rozmetal mohutný příliv energie, zvlášť dobře prostřídaný klidnějšími pasážemi pro zvýšení dynamiky a zapamatovatelnosti. Každá skladba se snaží mít vlastní ksicht, místy ale album nedrží pohromadě a je křečovité. V okamžiku, kdy vokál v prvních třech skladbách už začíná být lehce na obtíž, dochází v polovině třetí ke zlomu. Gotický chorál s čistým dámským vokálem, rozsáhlá orchestrace, trylky, zpěvnost, skočnost – druhá tvář jindy hodně nesmlouvavého temného výrazu ETOS. Všichni Therionisti a Nightwish fans budou plesat.

 

Polovina skladby je pro ETOS jakýsi pomyslný hraniční kámen, od kterého by se mělo nastolit nové hudební rozpoložení. Dokáží těmito předěly skladeb udělat z jinak tuctového vatového dílku slušnou stravitelnou zábavu. Místy doslova překypují něhou a mazlivostí. Dokonale tak zklidní atmosféru a dovolí oddech. Kontrastní rubanice pak mají větší energii vyjevit svůj potenciál. Pomyslné „grande finale“ zajišťuje skladba „Nocturne Thule“, pekelně rychlá power melody symfo skladba. Velmi povedený závěr, hodný skutečných upřímných mistrů svého fochu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky