Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Eternal Tears Of Sorrow - Children of the Dark Waters

Eternal Tears Of SorrowChildren of the Dark Waters

Michal Z28.7.2009
Zdroj: CD
Posloucháno na: Sony CDP-315; Sennheiser HD 202
VERDIKT: Poslouchatelný a smysluplný klon Therion a jiných. Album nabízí silný materiál, který hyzdí několik slabších míst, ale ty jsou zastíněny vysokými pomníky.

 

Mé první setkání s finskými Eternal Tears Of Sorrow proběhlo až s aktuálním albem. Nemohu tedy přidat porovnání s předchozími počiny. Pro uvedení do určitého povědomí, i pro další neznalce, lze aktuální zářez popsat jako srážku drsnějších počinů Therion, Nightwish a Within Temptation. Kdo jest přesycen dámským operním vokálem, neprchejte, zde se jej dostává v pomyslných špetkách, pro vyvážení dokonalé chutě celého stolování. Kapela v poslední době prodělává personální rošády a její styl je možno zakotvit do symfonického (občas death) metalu s gotickými a power zákoutími.

 

„Children Of The Dark Waters“ nepřináší žádnou revoluci, ale snese nálepku nadstandardu. Monumentální sound mě přikovává do kolečkového křesla. Nástup alba mě nutí zvyšovat hlasitost až k prahu bolesti. Dávkování symfo složky je vysoké, ale precizně zamontované i do tvrdších pasáží, takže neexhibuje pouze při odpočinku nebo gotických procházkách. Mistr šesti strun se nenechá zahanbit a také si vydupe slušným sólem pozornost. Celkový dojem ze vzletného otvíráku v mých uších kazí jen průměrný nečistý vokál, snad je to tím, že není úplně nahoře, aby více drásal a trhal na kusy.

 

 

Místy jsou některé skladby čitelné, jako věty ze slabikáře vydaného před 15 lety, přesto instrumentace a fortel tyto myšlenky přebíjejí, ale nezatracují. Neoklasické klávesové plochy vždy jen načrtnou skicu, aby je zavčasu rozmetal mohutný příliv energie, zvlášť dobře prostřídaný klidnějšími pasážemi pro zvýšení dynamiky a zapamatovatelnosti. Každá skladba se snaží mít vlastní ksicht, místy ale album nedrží pohromadě a je křečovité. V okamžiku, kdy vokál v prvních třech skladbách už začíná být lehce na obtíž, dochází v polovině třetí ke zlomu. Gotický chorál s čistým dámským vokálem, rozsáhlá orchestrace, trylky, zpěvnost, skočnost – druhá tvář jindy hodně nesmlouvavého temného výrazu ETOS. Všichni Therionisti a Nightwish fans budou plesat.

 

Polovina skladby je pro ETOS jakýsi pomyslný hraniční kámen, od kterého by se mělo nastolit nové hudební rozpoložení. Dokáží těmito předěly skladeb udělat z jinak tuctového vatového dílku slušnou stravitelnou zábavu. Místy doslova překypují něhou a mazlivostí. Dokonale tak zklidní atmosféru a dovolí oddech. Kontrastní rubanice pak mají větší energii vyjevit svůj potenciál. Pomyslné „grande finale“ zajišťuje skladba „Nocturne Thule“, pekelně rychlá power melody symfo skladba. Velmi povedený závěr, hodný skutečných upřímných mistrů svého fochu.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky