Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Evergrey - Escape of the Phoenix

EvergreyEscape of the Phoenix

Michal Z12.1.2022
Zdroj: Flac
Posloucháno na: FiiO X1, FiiO E06, Beyerdynamic DT770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Evergrey na minulém albu nalezli cestu a bezpečně po ní nyní kráčejí dále. Hlavu hrdě nahoru, plnou nápadů a možností, jak rozvinout předchozí kvalitativní posun. Pro někoho možná hodně podobných asociací, ale kvalitu nahrávky to poznamenává minimálně.

Doba jest dynamická a přeje připraveným nebo chytrým, či těm šťastnějším. Do této skupinky vyvolených jistě patří nyní i Evergrey,kteří se v mých uších album od alba topili v šedi a tvůrčím zmaru. Vše se však dramaticky zvrtlo albem The Atlantic, které považuji za jedno z nejpovedenějších od těchto Švédů. Doslova povstali z popela a nahráli album, které opodstatnilo jejich další setrvání a bytí v prog power metalové melancholické špičce. Escape of the Phoenix zcela nepokrytě z tohoto hudebního klenotu vychází a čerpá. Proč taky ne, když se to umí. Navíc tu správnou formu nemusíte nalézt každým albem a je dobré ji raději rozvést a vytěžit k hlušině než se křečovitě vydávat dalším nejistým směrem. Album sice není tak hitové, ale to prog metalové posluchače jistě netrápí.

 

Od prvních hromových taktů je jasné, že ladění a náladový odér minulého alba nejsou vyvětrány. Jako by došlo k otevření časové konzervy a obsah byl nanesen i na toto album. Tom Englund nalezl bohatou, ale pro sebe vcelku pohodlnou paletu výrazů a hudba se košatí podle předchozího rámce. Krásně zde vyrůstá a vystřeluje mnoho bočních výhonů, které dělají Evergrey jedinečnými i dnes. Páni si vyrobili vlastní rámec, díky kterému je i nyní poznám sekundy po probuzení v kteroukoliv hodinu. Občas to je už ohraný vzoreček, ale neskonale zábavný. Titulní skladba svým vyzněním zcela nepokrytě odkazuje k předchůdci, kde podobné formy dominovaly a staly se jeho hlavním jmenovatelem.

 

Schopnost napsat zasmušilou truchlivou epickou skladbu se z pera Evergrey nevytrácí. Chytrost a zkušenosti cítím z každého taktu a náladového švu, kdy se klid nebo smutek krásně nadopuje přívalem síly a energie. Skladby mají dostatek životadárných tekutin, aby mohly dozrát a vykvést do krásného vrcholového květenství plného síly přes tenké vrstvy progresivního pletiva. Baladická křehkost a plačtivá tesknivost Englunda provází celou uměleckou dráhu. Umí se o tyto prvky opřít i dnes.

 

Útočné a dravé podladěné kytary s melancholií na vokalistově jazyku jdou k sobě v případě těchto Švédů jako husí sádlo k poctivému chlebu s cibulí. V okamžicích, kdy se tlačí na pilu a rychlost, ožívá ve mně radostí démon power metalu. Rány mohutnou baskytarovou vlnou snáším s nadšením návštěvníka S/M privátu. Drtivost těmto matadorům svědčí víc, než by si asi sami byli ochotni připustit. Stejně tak občasné klávesové spršky, které jsou dávkovány opravdu skromně a citlivostí neurochirurga. V toku alba dochází k povedené hostovačce a duetu s J. LaBriem. Chlapcům to společně skutečně fajnově ladí. Uchu velmi lahodí, že kompoziční studnice těchto borců stále nejsou vyschlé a tryská z jejich niter život a svěžest.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 12.8.23 16:24

U mě deska časem roste, ale některé skladby mi zatím nejdou pod fousy. První dva kusy jsou diktát a tam podléhám stejně jako u třetí, která mi (fakt že jo) připomíná Cypress Hill, ale v tom nejlepším. Permission výborná, Lazarus Leper zase ne. Dojmy se mi trochu houpou, ale celkově jsem vlastně spokojen. Král industrial metalu může být jenom jeden.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky